První český baptistický sbor vzniknul v Polsku, v městečku Zelov, v němž většinu obyvatel tvořili potomci českých pobělohorských exulantů z 18. století. Prvními českými baptisty byli tedy potomci českých exulantů, držící se dědictví “otců”, a proto i u českých baptistů existuje přímá vazba na českou reformaci. Chtěl bych v této souvislosti připomenout s úctou práce Dr. Edity Štěříkové “Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18.století”, “Pozváni do Slezska”, “Zelów”, “Země otců” a upozornit na duchovní zápasy exulantů, které ve svých knihách zmiňuje - na jejich touhy a představy o “správné” církvi a bohoslužbě, na jejich hledání “správné cesty” - ať už v Sasku, Berlíně, Pruském Slezsku a řekněme, že zřejmě ze stejného zdroje povstal i nejstarší baptistický sbor. Samozřejmě, že tyto zápasy s sebou nesly i mnohá neporozumění, napětí a rozbroje.
Bylo by možno položit si otázku, nakolik byl při svém počátku onen zelovský sbor skutečně autentickým baptistickým sborem, rozumějme - nakolik se jeho členové skutečně a vědomě ztotožňovali se všemi zásadami a důrazy baptistů, jak se konstituovaly v 17.století v anglickém nonkonformismu a nakolik se jednalo jen o příklon k určité probuzenecké vřelé formě zbožnosti, víceméně řekněme “náhodně” doplněné křtem věřících. Přiznávám, že na tuto otázku neznám odpověď.
Kde se lze o zelovských baptistech něco dozvědět:
A. J. Tomeš, Čeští baptisté v Zelově, in sborník “Z naší brázdy”, Praha 1931
Eduard Kupsch, Geschichte der Baptisten in Polen 1852-1932, Lodz 1933
Václav Vojta, Czechoslovak Baptists, Chicago 1941
Edward Martuszewski, 49 listów z powodu Braci Czeskich, 1971
Krzysztow Bednarczyk, Historya sborów baptistów v Polsce do 1939, Warszawa 1993
Edita Štěříková, Země otců, Praha 1995
Edita Štěříková, Zelów, Praha 2003
Slawomir Papuga,Andrzej Gramsz, Zelów, Lodz 2003
August Meereis, Šedesát let apoštolem, Chicago-Praha 1922
Jindřich Procházka, Obrazy z dějin baptistů, Praha 1939
Časopisecky vyšly:
Vladislav Jelínek, Dějiny českých baptistů v Zelově, Pravda a Slavná naděje 1957-58
Josef Špringl, Na Boží cestě, Rozsievač 1977-78
Dále v několika dalších rukopisných pracech např. Josefa Matyse, Viléma Volanského, J.R.Mosese a snad i dalších.
Zelovský sbor baptistů vznikl ve druhé polovině 19. století v návaznosti na misijní práci započatou Johannem Gerhardem Onckenem (1800 - 1884) v Hamburgu. J.G.Oncken se jako třináctiletý dostal nejprve do Skotska a potom do Anglie, kde žil až do roku 1823. V Anglii se pohyboval v prostředí independentů, tedy tzv. “svobodných církví”, v roce 1820 prožil obrácení u londýnských metodistů. Stav svobodných církví ve Velké Británii v 19.století by se v této době dal charakterizovat dvěma slovy “emancipace” a “expanze” a tak není divu, že tím Oncken nezůstal nedotčen. V roce 1823 přišel do Hamburgu jako zástupce “Continental Society for the Diffusion of Religious Knowledge over the Continent of Europe”. Rozšiřuje Bible a křesťanskou literaturu, věnuje se přístavní misii a kromě jiného dává v roce 1825 impuls ke vzniku první Nedělní školy v Německu. Daří se mu oslovovat řadu lidí, při úvahách co s nimi dál vchází ve styk nejprve s anglickými baptisty pak i s americkými (Misijní společnost v Bostnu) a 23. dubna 1834 je založen v Hamburgu první baptistický sbor v Německu. Oncken se stal jeho kazatelem, ovšem vyhledává a zapojuje další spolupracovníky zmiňují se zejména Gottfried Wilhelm Lehmann (1799-1882) a Julius Köbner (1806-1884), ale i mnoho dalších, takže tehdy vzniká ono úsloví, které si baptisté jako určité memento a možná už spíše s nostalgií připomínají : “Co baptista to misionář!” Jejich působením se šíří baptistické učení a vznikají sbory neuvěřitelně rychle v Německu, Východním Prusku a vůbec v Pobaltí, v německo-jazyčném prostředí Ruska, Polska, Rakousko-Uherska a vlastně až na Balkán a na severu i ve Skandinávii. Kromě Hamburgu vznikají první sbory 1837 Berlín, 1838 Stuttgart, 1839 Kodaň, 1841 Klajpeda a Miastko u Slupska, 1844 Elblang, 1846 Štětín, Wroclav, Budapešť, 1849 Legnice a Curych.
Z Východního Pruska se skrze Heinricha Assmanna, který sám nebyl členem baptistického sboru, dostalo baptistické učení k Varšavě ke Gottfriedu Friedrichu Alfovi, učiteli ve vsi Adamov u Polucka. Učitelé se vykytují pak při šíření baptismu častěji. Alf vyučoval děti, ale vedl také náboženská shromáždění dospělých. V Adamově vznikla brzy skupina baptistů, patřící nejdříve ke sboru ve Stolzenbergu, ale po návratu G.F.Alfa ze studia v Hamburgu (1859) se sbor osamostatnil. Odtud se baptistická práce rozšířila do Kičina, kde Alf založil sbor v roce 1860 a z Kičina do obce Kurowek. Kurowek byl osadou, do níž v roce 1861 přišli němečtí osadníci. Poblíž neměli žádný sbor, takže se shromažďovali sami v biblických kroužcích a staral se o ně učitel Pullmann. Nechtěli existovat bez církevního zakotvení, takže nějaké hledali. Nejprve se zdálo, že by připadal v úvahu Herrnhut. Do Kurowku však pronikly zvěsti o baptistech. Nebyly to zvěsti přejné, spíše odpudivé o nejrůznějších nepřístojnostech, takže vyvolaly odpor a obavy. Avšak jakýsi “ochranovský” který přicházel z Ruska, kurowské uklidnil, dal jim pravdivé a spolehlivé informace. Brzy potom se vydali podívat se na baptistický křest do Kalisze, byl tam tehdy Alf. Od té doby se přikláněli k baptistům, až v roce 1868 pozvali misionáře Eduarda Aschendorfa, aby zde kázal. V tom roce bylo v Kurowku 35 baptistů, v roce 1869 již 85 a tvořili stanici Kičinského sboru. V roce 1870 se ustanovil v Kurowku samostatný sbor.
Kurowek se nacházel asi 4 km od Zelova a 1 km od další obce, kde žili potomci exulantů, od Požděnic. Všelijaké zvěsti o baptistech se rychle donesly i sem. Někteří Češi se rozhodli, sami se přesvědčit, oč jde. Když Kurowek navštívili, nenašli tu žádné nepřístojnosti ani senzace, ale křesťany, kteří s onou probuzeneckou vroucností a upřímností vyznávali svou víru. Navíc měli tehdy němečtí baptisté vyznání víry, které bylo ryze reformované, což také mohlo mít vliv na reformované Čechy. Styky se stávaly častější, až se někteří z Čechů stali baptisty.
V první řadě je třeba zmínit opět učitele Karla Kulhavého. Narodil se v roce 1820 v Čermíně, ale v roce 1843 přišel do Faustynova a potom do Kučova, kde tedy učil děti a také konal shromáždění dospělých, neboť farář sem pouze dojížděl. Byl zřejmě pilný a měl plnou důvěr zelovského faráře Mozese, neboť ten jej chválil a při několikeré žádosti o uvolnění z učitelského místa Kulhavého vždycky přemluvil, aby zůstal. V roce 1868 však již učitelem není, ale je hospodářem v Luszczanowicích a v tomto roce také sděluje staršovstvu zelovského reformovaného sboru, že je jinak věroučně orientován. I tehdy farář Mozes nabádal zelovské, aby byli trpěliví a neunáhlovali se v jednání, v květnu 1869 však sděluje konzistoři, že Kulhavý přešel k “anabaptistům”, kteří jsou v Kurowku, a že koná ve svém domě shromáždění, na která chodí z Kučova 3 rodiny - Jana Pospíšila, Pavla Tomeše a Jana Kouteckého. Po několika měsících baptista Kulhavý koná shromáždění i v Požděnicích a na podzim i v Zelově. Wójt Rejchrt v tomto roce oznamuje, že v Zelově a okolí je 13 baptistů. O rok později se už jejich počet zvětšil o rodiny Karla Jersáka, Karla Dedeciuse, Samuele Pospíšila, Matěje Jersáka, Karla Pospíšila a dalších sympatizantů, kteří ještě nebyli pokřtěni ponořením. Podle Bednarczyka a Kupsche byl prvním Čechem, který se nechal v roce 1870 pokřtít ponořením na vyznání víry Karel Kulhavý a potom v roce 1872 Karel Jersák a Karel Dedecius. Vztahy Čechů a baptistů v Kurowku však nezůstaly neproblematické. Karel Kulhavý měl vlastní představy a názory, mnohdy svérázné, které s kurowskými neladily. Šlo o samostatné vedení českých baptistů, křest trojím ponořením, ba ani v názoru na křest dětí a jejich účast při Večeři Páně se Kulhavý s kurowskými nepohodl. Většina českých baptistů stála však na straně kurowských bratří, nepodpořila Kulhavého, který byl ze sboru vyloučen a vrátil se do církve reformované. Čeští baptisté se stali stanicí kurowského sboru. V roce 1878 přešel k baptistům člen staršovstva reformovaného sboru Josef Němeček a s ním skupina osob, v roce 1882 se baptisté zvětšili o dalších 60 členů. Tato situace nebyla samozřejmě jednoduchá, vznikala řada různých neporozumění, rozbojů, napětí i obav. Jedna strana obviňovala druhou z toho, že nejsou znovuzrození a obrácení a naopak zase, že jsou bludaři a blouznivci.
Česká baptistická shromáždění se konala nejprve v domě Karla Dedeciuse v Požděnicích, ale i v dalších rodinách a sloužili při nich bratři Pujmon a Karel Jersák. V roce 1874 byla pronajata pro shromáždění v Zelově místnost v domě wójta Gesiorowského a bylo rozhodnuto, aby čeští baptisté měli vlastního kazatele. Stal se jím Karel Jersák, který byl ordinován Gottfriedem Friedrichem Alfem. Jak počet baptistů rostl, bylo třeba uvažovat o vlastní modlitebně. Bylo koupeno menší hospodářství, 7 1 morgu pole s lesem a velkou starou chalupou, ve které byla dříve textilní barvírna. 600 rublů na koupi bylo vybráno při sbírkách mezi českými a německými baptisty, 400 rublů bylo vypůjčeno a půjčovali i lidé, kteří nebyli baptisty, ale chtěli vybudování modlitebny podpořit.
V roce 1884 se v Zelově usadil mladý absolvent hamburského semináře J.Hart. Mladší, vzdělanější a výřečnější kazatel se některým členům sboru zalíbil víc než jednodušší Karel Jersák, takže v roce 1885 bylo rozhodnuto ustanovit kazatelem v Zelově Harta. Kazatel Jersák zarmoucen odešel ze Zelova do Lodže, ale i zde pokračoval v kazatelské službě a založil zde nový sbor. S nástupem nového kazatele došlo k formálnímu ustanovení samostatného sboru v Zelově. Slavnostním kázáním na text Ef 2,20-22 sloužil kazatel Ondra. Po kázání byly přítomným členům zopakovány hlavní články vyznání víry a poté, když povstali a potvrdili, že ve sboru budou jednat podle Božího slova byl sbor konstituován se 108 členy. Současně bylo také dohodnuto, že němečtí baptisté z okolí budou patřit do sboru v Kurowku, zatímco všichni Češi se připojí ke sboru v Zelově. Velice brzo však začalo docházet mezi novým kazatelem a sborem ke sporům. Hart zavedl přísnou kázeň - chlapci a dívky nesměli být společně, stejně tak vdovy a vdovci, po trojím napomenutí i za malichernosti byli členové sboru vylučováni, došlo i k nedohodě mezi kazatelem a sborem ve věci jeho platu. Spory vyrcholily tím, když kazatel Hart zamkl modlitebnu a 6 měsíců se v ní nekonala shromáždění. V roce 1890 Hart ze Zelova odešel do Hamburgu, kde se stal adventistou.
Zelovský sbor požádal bratra kazatele Jersáka, aby se vrátil. Ten však, maje trpké zkušenosti z posledního roku v Zelově, odmítl a dále se věnoval slibné misijní práci v Lodži. Zelovským nezbývalo nic jiného, než si sloužit sami. Bratři Pavel Čáp a Josef Volanský založili v té době nedělní školu pro děti a sdružení mládeže. Pod vedením Josefa Volanského byl také založen pěvecký sbor.
Na podzim roku 1891 požádal sbor bratra Jana Pospíšila z Michalovky na Volyni, aby se stal jejich kazatelem. Ten nabídku přijal a dne 11. listopadu téhož roku byl uveden v Zelově do kazatelské služby. Za jeho působení sbor duchovně ožil a byla vybudována nová modlitebna, sloužící baptistům v Zelově dodnes. Kazatel Pospíšil, v době svého působení v Zelově, prospěl českým baptistům i tím, že vydal svým nákladem oblíbený zpěvník “Harfa siónská”. Po celou dobu jeho práce sbor duchovně rostl, a proto po jedenácti letech jeho působení, bylo s lítostí přijato jeho rozhodnutí, odejít na Volyň, do Mirotína.
Dříve však, než bratr Pospíšil odešel, přijal povolání za kazatele zelovského sboru průkopník baptistické práce v Čechách, bratr August Meereis. V říjnu 1902 předal bratr Pospíšil ve shromáždění sboru svému nástupci sborovou bibli se slovy: “Tuto svatou knihu ti předávám, čti v ní a studuj Písma svatá, vzdělávej se v ní a nikdy od ní neodstupuj.” V době svého působení v Zelově se bratr Meereis obzvlášť věnoval nedělní škole, kam chodívalo 80 až 120 dětí, někdy i více. Mnozí z nich na něj dlouho a rádi vzpomínali. 30. září 1906 se bratr Meereis se sborem rozloučil a odjel s rodinou do USA, do Texasu, kde pokračoval v misijní práci. Tolik tedy o počátcích a prvních letech existence prvního českého baptistického sboru.
Počátky českých baptistů tedy nejsou kupodivu ani v Čechách či na Moravě, ani třeba v USA , jak by se snad dalo čekat, ale mezi potomky českých exulantů v Polsku. Český baptistický sbor v Zelově žil intenzivním duchovním životem až do konce 2.světové války, kdy téměř všichni jeho členové reemigrovali do ČSR. Zde, v “zemi otců” založili dva sbory - v Liberci a v Šumperku, ale stopy po nich nebo jejich potomcích lze nalézt ve většině sborů Bratrské jednoty baptistů v ČR.
J. Bistranin
Milí přátelé,
dostává se vám do ruky sborník, vydaný k 50. výročí trvání sboru Bratrské jednoty baptistů v Liberci. Příspěvky, které jsem do něj zařadil, se netýkají jen uplynulých padesáti let. Snaží se dotknout i toho, co předcházelo, co měli zakladatelé libereckého sboru ve svých kořenech, aby základní povědomí tohoto “dědictví otců” nevymizelo zcela ani z vědomí dnešní generace.
Pokud jde o vlastní historii sboru, je nesmírná škoda, že ze sborových písemností není k dispozici téměř nic. Příspěvek, týkající se let 1945 -1995, je proto založen na vzpomínkách, dobovém tisku a materiálech z Okresního archivu v Liberci.
Některé z příspěvků, zde uvedených, nebyly napsány přímo pro tuto příležitost. Vzhledem k rozsahu sborníku je bylo třeba zkrátit, ovšem tak, aby nedošlo ke zkreslení. Autoři příspěvků jsou uvedeni pod nadpisem, ty články, u kterých jméno autora nenajdete, připište na vrub mně.
Děkuji všem, kteří do tohoto sborníku přispěli nebo dali souhlas k přetištění příspěvků.
Jan Bistranin
Sbor Bratrské jednoty baptistů v Liberci v letošním roce slaví padesátiletí své existence v tomto městě. Takové “kulaté” výročí je vždy vhodnou příležitostí k ohlédnutí se zpět, na časy minulé. Někdo snad řekne: “Proč se ohlížet? Nemáme spíše hledět dopředu?” Samozřejmě, že musíme hledět vpřed do budoucnosti, ale ani občasné zastavení se a ohlédnutí, není na škodu. Vždyť i Písmo nás vyzývá: “Vzpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl spatřujíce, následujte jejich víry.” Proto se zkusme, při této příležitosti, trochu ohlédnout i my. Však ono takové ohlédnutí se, není jen pohledem zpět, ale podle zmíněného verše z epištoly k Židům nás nutí i k tomu, abychom v perspektivě minulosti zkoumali, jaký je cíl našich vlastních životů, jak vážně my sami bereme nároky Ježíše Krista a jeho výzvu k následování. Jsme příslušníci národa, který se často honosil svou slavnou minulostí. Zároveň však stále platí známý povzdech, že Češi se svou historií vždy chlubí, málokdy ji znají a rozumějí jí, ale nikdy se z ní nepoučí. Žijeme v době, kdy se mnohé z dějin našeho národa přehodnocuje, kdy se mluví o zaplňování “bílých” míst v naší historii. Naneštěstí jde mnohdy spíše o snahu zabílit temná místa historie tak, aby se potom dala přepsat nově zideologizovaným výkladem dějin, jak názorně ukazují oslavy Jana Nepomuckého či letošní svatořečení Jana Sarkandera. I tyto věci se nás dotýkají. Náš sbor nemá přece jen padesátiletou historii v Liberci. Svými kořeny sahá mnohem dále, lze říci, že až do doby předtoleranční. Vždyť jej založili potomci těch, kteří v první polovině 18. století opustili své domovy a odešli do exilu, neboť Boží oslovení a věrnost Ježíši Kristu byly silnější než vazba k rodnému kraji či jistota vlastního statku nebo chalupy. Také k těmto svým kořenům se hlásíme, a proto se chceme i v tomto sborníčku dívat dále než jenom přes jedno půlstoletí. Při ohlédání se, můžeme vidět, jaká byla víra těch, kteří šli před námi, můžeme vidět i to, jak tato víra formovala jejich životy. Můžeme vidět, v čem obstáli i v čem selhali. Můžeme vidět, k čemu se Pán Ježíš Kristus přiznával, ale i to, co třeba mnohdy vypadalo lákavě, ale ukázalo se dílem zcela pochybným. Nad celou svou historií však především chceme s žalmistou vděčně vyznat:”Byť Hospodina s námi nebylo, rciž nyní Izraeli, byť Hospodina s námi nebylo, když lidé povstali proti nám, tehdáž by nás byli za živa sehltili v rozpálení hněvu svého proti nám.Pomoc naše jest ve jménu Hospodinovu, kterýž učinil nebe i zemi.”
Před více než sedmdesáti lety napsal historik Josef Pekař: “…. “temno” 18. století (znám jeho stíny snad více než jiní) mělo v jiném směru také dosti světla a tepla, byla to doba kdy nejen pražská města ožila podivuhodnou krásou baroku, kdy celý národ až do poslední vsi, do poslední chatrče, do posledního vzorku krajky a do poslední melodie lidové písně naplnil se životní radostí barokové kultury”. Tento výrok se stal vůdčím heslem snah o jednostranné oslavování doby protireformační, jako doby velkého kulturního rozkvětu barokního a zároveň snah zcela zamlčet či přezíravě zlehčit nesmírné duchovní i fyzické násilí, kterým je právě tato doba poznamenána více, než kterákoliv jiná. Byla tedy doba pobělohorská dobou životní radosti barokové kultury nebo byla temnem, jak ji označil Alois Jirásek? Země Koruny české, v době předbělohorské, lze označit za místo, v té době nevídané svobody svědomí. Tím není řečeno, že by nedocházelo k náboženským třenicím a mocenským bojům, zahaleným do náboženského hávu. Od dob husitských však poměry v zemi zajišťovaly soužití “dvojího lidu” - nekatolické většiny a menšiny katolické, od doby jagellonské však vždy panovníkem protěžované. Poslední desetiletí před bělohorskou bitvou upravil náboženské vztahy Majestát císaře Rudolfa II. (vydaný v roce 1609), který zaručoval náboženskou svobodu všem, i poddaným. Výslovně je třeba zdůraznit, že podle Majestátu neplatila v Čechách neblahá zásada “cuius regio eius religio” (tedy, že vrchnost rozhoduje o náboženství svých poddaných), na níž se často odvolávají katoličtí historici, a která v jiných zemích platila. A tak zde žili vedle sebe husité (staro- a novoutrakvisté), členové Jednoty bratrské, lutheráni, reformovaní, katolíci a na Moravě i křtěnci. Bitva na Bílé hoře a to co následovalo, situaci radikálně změnily. Všimněme si několika dat a událostí s nimi spojených:- 8.listopadu bělohorská bitva a ještě v témže měsíci rozstříhl Ferdinand II. osobně Majestát na znamení jeho neplatnosti.- vypovězení kazatelů Jednoty bratrské a církve reformované ze země,v červnu staroměstská exekuce, začátek rozsáhlých konfiskací majetků, v prosinci vypovězeni ze země i ostatní kazatelé držící se České konfese.- v září vypovězeni ze země křtěnci, v říjnu lutherští kazatelé.- všichni nekatoličtí kazatelé a kantoři znovu vypovězeni.- nařízení o vyloučení všech nekatolíků z měšťanského stavu a zákaz přijímat nekatolíky za měšťany.- zákaz oddávat nekatolíky a vyhlášení dvouměsíční lhůty pro přestup do katolické církve.- vydán patent, že v zemi nesmí být trpěn žádný šlechtic, měšťan nebo sedlák, který by se nepřiznal ke katolické víře. Obnoveným zřízením zemským prohlášeno katolické náboženství za jediné povolené, kdo by se nepodřídil má být trestán ztrátou cti, života i majetku.- westfálským mírem stvrzeno panství Habsburků a tím i katolické církve v zemích Koruny české, což znamenalo konec všech nadějí českých nekatolíků na toleranci v zemi. Oslavným symbolem “konečného řešení” náboženské otázky se stal mariánský sloup, vztyčený v roce 1650 na Staroměstském náměstí v Praze. Dnešní snahy o jeho obnovení, stejně jako umístění a posvěcení nápisu v dlažbě”zde stál a opět bude stát mariánský sloup” jsou hrubou urážkou všech českých nekatolíků.- Ferdinand III. vyhlašuje znovu zákaz pobytu nekatolíků v zemi, nařizuje pronásledování tajně docházejích kazatelů, trestání přenašečů a vlastníků nekatolických knih, přikazuje vyhledávání a odebírání takových knih, trestání těch, u nichž tajní kazatelé nacházeli úkryt, vězením, odnímáním statků i na hrdle, odebírání dětí nekatolickým rodičům, zákaz zpívat nekatolické písně.-1726 - téměř každoročně znovu vyhlašováno, že mečem odpraven býti má každý, kdo nekatolické učitele, kazatele a vyslance ve svém domě přechovává, shromáždění koná, nekatolické knihy do země přináší a rozšiřuje, jakož i každý kazatel nebo učitel, který by byl chycen. Udavači mají být odměněni až 300 zlatými rýnskými a jejich jména mají být utajena.- odpadnutí od katolické víry je vyhlášeno za zločin proti státu. Jako ve všech dobách i tehdy se našlo dost lidí, kteří horlivě taková nařízení vykonávali. Evangelium Kristovo bylo silnější než všechno pronásledování. Církev, sice zdeptaná, utajovaná i všelijak zmatená, zde přece jen žila. Veškerá vnější organizace reformačních církví však byla rozbita. Během druhé nebo třetí generace tajných nekatolíků, byly setřeny všechny konfesijní rozdíly, takže tu vzniklo jednotné, nediferencované nekatolické podzemí. Tajná shromáždění se konala v noci, za zavřenými okenicemi chalup, na lesních mýtinách nebo uprostřed skal či na suchých místech v bažinách, kam všechny přístupové cesty byly pečlivě střeženy. Scházeli se k prostým bohoslužbám, kde tichými hlasy zpívali své písně, rozjímali nad Písmem svatým a kde jim občas Večeří Páně sloužili z ciziny přišlí kazatelé. Sami se označovali za církev “skrytého semene”. I přes nevýslovný útlak lze dokonce ve východních Čechách v první polovině 18. století zaznamenat náznak toho, čemu obvykle říkáme “probuzení”. Mnozí však přes přísné zákazy utíkali do ciziny, kde doufali, že budou moci vyznávat svobodně víru, založenou na biblickém učení. Neodcházeli rádi, věděli, že ve vyhnanství je hořký chléb a ani toho nemusí být vždy dostatek. A tak, po prvních vlnách šlechticů a měšťanů, tajně odcházejí i poddaní a už v 17. století vznikají české evangelické sbory v Sasku - v Drážďanech, Žitavě, Pirně a dalších místech. Když saský král přijal s polskou korunou i katolickou víru, převzal roli ochránce protestantů král pruský. Ochotně poskytoval ve svých zemích nový domov protestantským exulantům, protože nemalou měrou přispívali k prospěchu jeho státu. Poskytl útočiště francouzským hugentům, evangelíkům vyhnaným ze Solnohradska a vítal i exulanty z Čech a Moravy. Přijal je do Berlína, pro jiné založil nedaleko odtud osadu v Rixdorfu. Za vlády Fridricha II. se další čeští exulanté usazovali ve Slezsku a Kladsku. Tak vznikl v Kladsku český sbor ve Stroužném a ve Slezsku sbor v Münsterberku, byl založen Husinec u Střelína, Velký Tábor, Bedřichův Hradec, Poděbrady, Čermín a další osady českých exulantů. Je pravdou, že 17. a 18. století je v Čechách a na Moravě dobou obdivuhodného vzepětí baroka. V zemi vyrostly skvělé barokní chrámy a paláce, vznikla nádherná díla výtvarná i skvělé hudební skladby. Nelze však také zamlčovat, že je to doba hrozného duchovního úpadku českého lidu, úpadku, jehož ovoce se dodnes projevuje. Nelze nevidět, že nejlepší díla literární a vědecká českých autorů, vznikala v exilu a je nanejvýš nespravedlivé, jak se to také děje, vyčítat českým exulantům, čím přispěli k rozvoji národů jiných, když jejich vlast je zavrhla. Srovnáme-li tehdejší situaci v Čechách a na Moravě se stavem evropských protestantských zemí, porovnáme-li rozvoj, kterým tyto země procházely se stavem českého lidu, pro jehož duchovní stav je nejcharakterističtějším označením slovo pověra, pak není Jiráskova charakteristika tohoto období přehnaná.
Dodnes vzpomínáme na kruté doby pronásledování, ve kterých Čeští bratři byli nuceni pro své svědomí opouštět vlast, hledat útočiště a snášet příkoří v neznámé cizině. Snad by bylo zapotřebí věnovat jednou více pozornosti těmto statečným předkům zvláště proto, že právě v našem čase se uzavírá tato kapitola církevních dějin. I když je to jedna z kapitol stojících spíše stranou, neměli bychom ji přehlížet.
Vždyť právě ona by nám mohla být důkazem pravdivosti Božích zaslíbení. Ti, kteří přišli po dvou stech letech zpět do staré vlasti, jsou dnes mezi námi v mnohých našich sborech. A jejich vnuci nebudou již vzpomínat na pole a lesy, které dávaly obživu ještě dědům. Zůstane jen historie, k níž se budou jistě s obdivem vraceti příští naše generace. My, pro něž jsou poslední události ještě dosti živé, měli bychom se pokusiti posbírat rozptýlené zbytky pramenů, abychom včas získali co nejúplnější obraz o těchto dvou stoletích života české církve za hranicemi.
Předkové bratří a sester, kteří se k nám vrátili po II. světové válce ze Slezska a z Polska, odešli z Čech, Moravy, někteří i z Uher (Slovenska) většinou v letech 1742-1752. Větší část z nich se dala získat sliby pruského krále, jehož vojska se v bojích o Slezsko r.1741 dostala až do východních Čech. Král Fridrich II. sliboval tajným českým evangelíkům, odejdou-li na území jím právě získaného Slezska, že dostanou nejen půdu, peněžní podporu a hospodářské úlevy v prvních letech, ale i české knihy, bible a kancionály, vlastní chrámy a kazatele. Mnozí se dali zlákat, ale mnozí byli zase odrazeni nepříznivým, někdy přímo i nepřátelským postojem pruského vojska. Ti, kteří se přese všecko odhodlali překročit hranice, museli prožít mnoho trpkých zklamání, bídy i ponížení, dříve než mohli vytvořit své první domovy v cizí zemi. O prvních sedmi letech jejich života za hranicemi nám vypráví dnes jen sporé prameny jako o časech velikého utrpení, náboženského roztříštění a hladu.
Čeští emigranti přišli do Pruského Slezska hledat nový domov, ve kterém by se nemuseli tajit se svým vyznáním. Nemínili se tedy za žádnou cenu vzdát svých požadavků svobodného sborového obecenství, kázání slova Božího a vysluhování Večeře Páně podle konfese Českých bratří, o níž si uchovali povědomí tradicí, ani své svobody osobní. Pokud s nimi byl jejich kazatel, vůdce a ochránce Jan Liberda, těšili se nadějí. Když se však jednou “všemi žádostivě očekávaný otec Liberda” z Berlína už nevrátil, dolehl na české emigranty zlý čas. Liberdovi pomocníci, Lukáš Piksa, Václav Bukovský, Mervart, Moses, Vadimský a Zlatník, byli pruskými úřady ignorováni a stali se bez svého vůdce bezmocnými.
Jan Liberda, zmocněnec pruského krále a kazatel českého sboru v Berlíně, shromáždil od počátku roku do podzima 1742 v slezském městečku Münsterberku více než půl druhého tisíce Čechů, kteří tu nyní čekali na splnění slibů, pro něž opustili své domovy. Těch několik poloprázdných domů a rozpadávajících se kůlen, které byly k dispozici, bylo brzo přeplněno. Nebylo možné sehnat práci, přivezených zásob ubývalo a zima se hlásila. Pokud žil Liberda, doufali, že se mu podaří zajistit nejnutnější, ale po jeho smrti zůstali zcela opuštěni a bez pomoci. Bída a hlad se vtíraly do jejich středu. Uprchlíci vzpomínali na rodné chalupy, které opustili, a v nichž zůstaly ležet celé korce obilí. Jedinou útěchou jim byla vzpomínka na nesnesitelné otroctví tělesné i duchovní, kterému tam doma byli podrobeni a důvěra, že se snad nakonec přece jen dočkají splnění královských slibů a že začnou nový život.
Králi se však stávala celá tato záležitost nepohodlnou pro zatvrzelý nesouhlas šlechty, která byla ochotna přijmout české emigranty do země jen jako své nové poddané, čemuž se oni zarputile bránili. Ačkoliv král nerad ztrácel tento příliv pracovních sil, nerad také dával všanc svou autoritu. Poslal tedy zatím Čechům do Münsterberku jen nového kazatele, který by jim kázal a zastal se jich v případě příliš velkého útisku ze strany nepříznivě smýšlejících úřadů. Ale běda! Kazatel Ondřej Macher byl zklamán a zklamal i svěřený mu český sbor. Přísný lutherán nemohl pochopit požadavky starých českých tradic, jichž se emigranti nechtěli vzdát. Vysluhování Večeře Páně lámáním chleba, správa sboru pomocí presbyterů a jiné - to se mu příčilo. Staral se pečlivě o své svěřence, ale po svém: zastával se jejich práva, psal stížnosti králi, když u nižších úřadů nebyl vyslyšen. Dělal, co mohl. Ale od svých zásad neustoupil a Češi trvali na svých.
Macherovo úsilí o zlepšení hmotného postavení emigrantů bylo bezvýsledné. Vratislavská komora byla rozhodnuta, že Čechy v Münsterberku nenechá. Přese všecky prosby emigrantů, kteří se nechtěli v cizině dělit, připsala 40 rodin hraběti Henckelovi, 10 rodin Reichenbachovi a postupně měli být všichni takto rozděleni slezským feudálům. Co však zbývalo ubohým, hladovým lidem bez střechy a bez tepla? I když byli plni obav o svou volnost, odešli nakonec někteří i dobrovolně na venkov. Byli ochotni pro kousek chleba přijmout tvrdé podmínky, které si nová vrchnost kladla. Když však zjistili, že se nevyhnou zadlužení, odcházeli raději s prázdnýma rukama dál - hledat svobodu. Bloudili v menších i větších skupinách po Pruském Slezsku od jednoho panství k druhému, všude však z nich chtěli mít jen užitek a jejich přání nikdo nedbal. Někteří se vrátili zpět do Münsterberku, kde je ovšem nečekalo nic jiného než žebrácká hůl.
Množství otrhaných a nemocných českých žebráků bylo münsterberským měšťanům pochopitelně na obtíž. Malá přádelna, která byla zřízena ze sbírek vykonaných po celém Prusku ve prospěch emigrantů, zajistila obživu jen menší části z nich. Aby byl ve městě klid aspoň o velikonocích, vyžádal si krajský úřad ze sebraných peněz 200 tolarů a každé té žebravé rodině přidělil něco mouky na svátky.
Jeden z Liberdových pomocníků, učitel Zlatník, zůstával v Münsterberku, snášel se svými krajany krušné chvíle a sloužil jim výklady slova Božího. V roce 1744 poslali berlínští bratří do Münsterberku mladého kazatele Václava Blanického. Václav Blanický byl člověk energický, pružný a schopný organizování. Sám prošel těžkými zkouškami na své cestě za pravdou. Přes všecku nepřízeň a lhostejnost, na kterou exulanti ve Slezsku naráželi, nevěřil, že by jejich věc byla ztracena. Jeho kázání, plná naděje a důvěry, strhla brzy i zastrašené a nedůvěřivé. Blanický však byl, na rozdíl od zemřelého Liberdy, kazatelem církve reformované evangelické, což působilo Čechům rozpaky. Teprve když emigrantům potvrdil, že se české vyznání a tradice nepříčí jeho přesvědčení, měl brzy na své straně většinu. Menší díl, včetně učitele Zlatníka, se přece jen obával, aby se změnou církevní příslušnosti nedostal na zcestí. V následujícím roce se v Münsterberku objevil lutherský kazatel Pavel Pintzger. Ucházel se o místo kazatele českých emigrantů, které bylo již slíbeno Blanickému. Pintzger získal na svou stranu asi 20 rodin. Rozjitřeni hmotnou i duchovní bídou, bezradní v třenici dvou v podstatě jim neznámých církví, rozhodovali čeští emigranti o své budoucnosti. Mezi některými stoupenci obou stran došlo při jedné příležitosti snad i k otevřenému boji, ve kterém se nešetřilo ranami.
Úřady přály lutherské straně a rády zaměnily na povolávací listině českého kazatele jméno Blanického za Pintzgerovo. Většina exulantů, která se přidržela Blanického, si stěžovala. Komise vyšetřovaly české spory o kazatele a církevní přísluš-nost. Byla to nesnadná práce, protože vyšetřující těžko chápali, že Češi vycházejí ze zvláštní starší tradice, kterou je nesnadné vtěsnat beze zbytku do jedné z povolených protestantských církví. Většina emigrantů však stála vytrvale za Blanickým a žádala krále o jeho potvrzení. Dne 10. srpna 1746 pruský král konečně nařídil, aby Čechům už nikdo jiný nebyl vnucován.
Blanického první starostí bylo, dostat emigranty z Münsterberku, kde bídy neubývalo. Byla to však těžká práce. Především musel sehnat potřebnou částku peněz na zakoupení svobodné půdy, na níž by se mohli Češi usadit bez jakéhokoliv nebezpečí, že upadnou po čase do nové závislosti na feudálech. Vydal se na cesty do Holandska a Švýcarska i v Prusku sbíral a sám král mu slíbil podporu. Když sehnal nejnutnější, ohlížel se po vhodné koupi. Nic nedbal na nedůvěru těch, kteří byli již tolikrát zklamáni, neohlížel se na chladné jednání úřadů, které tvrdily, že Češi jsou nejednotní, vrtkaví a že na jejich práci ani sliby se nelze spolehnout. Ještě méně pak měl času, aby se věnoval všem zlým jazykům, dotýkajícím se jeho osobně, a těch pochopitelně nechybělo. Koupil dva pěkně položené poplužní dvory, jichž se už několik let město Střelín toužilo zbavit. Po všech tahanicích s úřady byla nakonec sepsána obšírná smlouva a potvrzena 30. dubna 1749 pruským králem, který zaručoval českým kolonistům nejen hospodářské úlevy a nezávislost, ale i svobodu náboženství a jazyka na věčné časy. - Kdo pochopí radost těch, kteří přežili hrozných 7 let v bídě, zimě a v žebráckém šatě, plni rozporů, neštěstí a bolesti? Dočkali se splnění svých snů. Své vytoužené osadě dali jméno Husinec.
I skupina českých poutníků bloudících po slezských panstvích, vysílená a vyčerpaná, sebrala poslední zbytek své odvahy a energie a napsala králi poníženou žádost, aby jim dovolil usadit se na vřesovišti Baldovického lesa, které leželo ladem. Král kupodivu neoslyšel tuto prosbu a ačkoliv vřesoviště nebylo majetkem přímo královským, ale patřilo k panství vévody Kuronského, dostali čeští emigranti už v únoru 1749 povolení, aby se tu usadili jako svobodní lidé. I tato kolonie nazvaná po pruském králi a po husitském městě Bedřichův Tábor, byla obdařena potvrzením všech svobod stejně jako Husinec.
Obyvatelům slezského městečka Münsterberku se konečně ulehčilo. Ti, kteří tu byli přebyteční a na obtíž pro svou chudobu, odešli. Měšťané se nemuseli obávat už ani toho, že se sem budou vracet české rodiny z venkova, nebo že se sem budou ve velkém počtu obracet noví uprchlíci z Čech, o něž stále nebyla nouze. Češi měli svá dvě první velká útočiště: Husinec a Bedřichův Tábor. K nim pak brzy přibyla i třetí česká kolonie Beřichův Hradec.
Po nešťastné bitvě bělohorské 8. listopadu roku 1620 čeští protestanté nuceni byli odcházeti do vyhnanství. Počítáme dvojí vyhnanství Jednoty bratrské z Čech a Moravy. Když po válce šmalkaldské nastaly Jednotě bratrské poměry velice neutěšené, jedna část její kroky své obrátila v létech 1547-1548 do vyhnanství, hlavní stěhování se českých evangelíků nastalo však po pohromě bělohorské, prvně v letech 1627-1628. Jedni šli z donucení, druzí dobrovolně. Chopili se hole poutnické, poněvadž své náboženské přesvědčení a vyznání sobě více a výše cenili, než prospěch, jehož by se jim bylo ve vlasti dostalo, za cenu zřeknutí se vyznání svého. První vystěhovalci Jednoty bratrské splynuli dle všeho s evangelíky reformovanými v Polsku a také s německými evangelíky v německých zemích.
Teprve vystěhovalci pro víru v první polovici 18. století založili samostatné kolonie české, ve kterých delší dobu udrželi vyznání Bratří českých. Později spojili se s vyznáním evangelicko-reformovaným, ale národnost částečně zachovali si po dnešní dobu. Hlavní osady založené Čechy ve Slezsku jsou následující: u Střelína v letech 1749-1764 založeny Husinec, Poděbrady - Dolní, Horní a Střední; u Bralína v témž čase založeny Bedřichův (Velký) Tábor, Čermín a Malý Tábor; u Opolí pak v letech 1752-1832 založeny Bedřichův Hradec, Petrův Hradec, Lubín a Vilémův Hradec. Z osad Velký Tábor, Malý Tábor a Čermín založena byla v roku 1802 kolonie Zelov v Polsku.
Dle nejstarších záznamů v jazyce českém, osazení Zelova stalo se tímto způsobem: Dne 15. listopadu 1802 procházel Čermínem pan Alexander Petrozelin de Korwin, který byl tamnějším rychtářem Václavem Pytlíčkem požádán na obecní úřad, kdež byli shromážděni někteří osadníci z Čermína a Tábora, kteří vyjádřili touhu zakoupiti velkostatek v Polsku. Po společném dohodnutí mezi sebou, osadníci uzavřeli s jmenovaným A. Petrozelinem smlouvu v Čermíně dne 20. listopadu roku 1802, kterou on byl zplnomocněn, jejich jménem jednati ve věci koupě velkostatku Zelov v Polsku od pana Josefa Swidziňského. Poněvadž A. Petrozelin byl vyznání reformovaného a přál si míti podíl v Zelově, jako náhradu za prostřednictví v koupi, zavázali se kupující uděliti mu místo v obci v ceně sedmset padesát tolarů, volné ode všech daní, kromě daní královských. Ke smlouvě této přistoupili ještě někteří kolonisté z Bachovic, Ermansdorfu, Sofienthalu, Husince a Prostředních Poděbrad. Příjmení kolonistů, podepsaných na smlouvě, vyskytují se následující: Matys, Kulhánek, Jelínek, Kořínek, Bureš, Němeček, Hejtmánek, Pospíšil, Poláček, Sláma, Provazník, Mundil, Vacek, Vrána, Šára, Jersák, Stehlík, Martinec, Novák, Stříbrný atd.
Dne 21. prosince 1802 uzavřena byla kupní smlouva v Zelově, dle níž velkostatek Zelov s rolemi, lesy, loukami, stavbami panskými i vesnickými i se všemi příslušnými právy přechází v majetek kupujících a sice za sumu 25 666 2/3 tolarů pruských, čili zlatých polských 154 000. Obnos ten vyplacen musel býti z polovice zlatem, ostatní pruskými tolary a polskými zlatými. Poddaní lidé ze Zelova byli přesídleni na jiné velkostatky pana Swidziňského, ale všechno na podzim zaseté obilí na polích zelovských, měli právo skliditi bez jakékoliv náhrady z jejich strany.
Dne 20. června roku 1803, vyplacena byla poslední částka dluhu za Zelov.
V ten den, sešli se sousedé v pivovaře, kdež kvůli předejití nepořádkům, vybrali ze sebe tří starších, do té doby, než obdrží pravého rychtáře. Staršími byli zvoleni Matěj Lukášek z obce Lubinské, Fridrich Provazník z Tábora a Jan Veselovský z Bachovic. Dne 1. dubna roku 1803 odbyl se první křest od přibytí Bratří českých (neboť tak se sami jmenovali) do Zelova. Nemajíce vlastního duchovního, obraceli se se křty a oddavkami ke kněžím římsko-katolickým v blízkosti se nalézajícím. K vysluhování Večeře Páně a k vykonání konfirmace, přijížděli k nim duchovní jejich vyznání ze Slezska, jak se to vidí z církevních matrik obce Zelova. V lednu a únoru roku 1808 nacházíme poznámky o vykonaných služebnostech skrze Jakoba Stettiniusa, faráře v Bedřichově Hradci a administrátora v Táboře. Další návštěvy jsou zaznamenány až v červenci roku 1811, kdy konfimace mládeže zelovské konána byla skrze Tomáše Kovatsche, faráře církve evangelické reformované v Táboře. Tentýž navštívil Zelov ještě v prosinci 1814. Od roku 1817 sloužil církvi zelovské první vlastní farář Jan Fabry, až do své smrti. O jeho pohřbu je zaznamenáno toto: Roku 1819 dne 26. února pohřben jest dvojíctihodný pán Jan Fabry, duchovní pastýř církve zdejší, kterýžto dne 24. t.m. na souchotiny dokonal a věk svůj přivedl asi okolo 70ti let. Nebylo tu přítomného kněze, až právě při hrobě kněz z Lobudic, místo požádaného pana probošta z Bučku, poděkování učinil.
Po faráři Janu Fabrym, duchovním od listopadu 1819, byl farář Alexander Glowacki, poslaný do Zelova Karlem Diehlem, generálním seniorem a superintendentem sborů evangelických reformovaných v Království polském. Za dob faráře Glowackého vystaven a posvěcen byl chrám Páně. Se stavbou započato 12. července roku 1821 a účelu svému odevzdán dne 3. července roku 1825. Peněžní prostředky na stavbu chrámu Páně sbírali tehdejší starší sboru zároveň s učitelem zelovským v osadách výše jmenovaných na Střelínsku, Bralínsku a Opolsku. Rovněž za sbírkami chodili po zemích Krakovské, Sandoměřské a jiných, kde se nacházely sbory vyznání evangelického. František Světnička odebral se až do Čech a na Moravu za tímtéž účelem. V roce 1830 ukončená byla stavba fary. Do té doby faráři bydleli v domě určeném pro školu. V druhé polovině toho domu konala se nedělní shromáždění a vyučování mládeže. Farářem Glowackim počínaje, služebnosti chrá-mové a zápisy matrikální vedeny byly v jazyku polském. Tento farář sloužil sboru zelovskému od roku 1819 do 1830, načež na žádost staršovstva byl odvolán a nastoupil farář Jan Moses, který pracoval zde do své smrti. Po čtyřicet let sloužil zdejším Čechům v jazyce polském. Lidé mluvili s ním česky, on odpovídal polsky. Že mu to bylo přehlíženo, dá se vysvětliti autoritou, které se těšil.
Dalšími duchovními pastýři zelovského sboru reformovaného byli: Hugo Šikora z Pruského Slezska v letech 1871-1887, Adolf Szefer 1887-1890, Bedřich Jelen jako administrátor 1890-1895, Adolf Garszynski 1895-1899, Stefan Skierski 1901-1908, Bohumil Radechovský 1909-1919, Tomasz Tosio 1919, Vilém Fibich 1921-1930, Otton Piasecki 1930-1934.
Češi přišli do Zelova jako rolníci, soukeníci a pláteníci a těmto svým povoláním zůstali vcelku věrni. Nedobré věci způsobil v Zelově alkohol. Mnozí sedláci propili své majetky v hospodách. Duchovní správcové nebyli vždycky dobrými pastýři duší lidských. Jak mnoho záleží na vůdci sboru viděli jsme v letech 1909-1919, když následkem církevní kázně a příkladné pastýřské péče sbor vynikal mravností a duchovním životem nad ostatní doby své existence.
V druhé polovici 19. století vnikli do Zelova baptisté, kteří sice přičinili se o zduchovnění života i v církvi reformované, ale na druhé straně vznik nové církve způsobil napětí v obci. Totéž možno říci o denominaci svobodně-reformované. Podle sčítání lidu z roku 1931 celá obec (gmina) zelovská čítá 9 454 obyvatel, k církvi evangelické reformované patří 3 350 členů, k baptistické 400.
(Psáno v roce 1933)
J. M. Tomeš
Vůbec první český sbor baptistů na světě povstal za hranicemi české vlasti, v Zelově v Polsku, z potomků českých exulantů pobělohorských. I v dějinách českého Zelova se potvrzovala pravda, že víra není dědičná. Bible byla v každé domácnosti, ale ne všude se četla. A tak tu byli písmáci, kteří se drželi biblické zvěsti, ale i ti, kteří pili, tančili a dělali různou prostopášnost po hospodách.
Kolem roku 1865 se usadili nedaleko Zelova, blízko polské vesnice Kurow, němečtí kolonisté. Svou vesnici nazvali Kurowek. Velkou část mezi nimi tvořili baptisté a ti se hned zpočátku starali nejen o vezdejší chléb, ale také o chléb duchovní. V jedné starší chalupě si udělali modlitebnu a každou neděli zde měli bohoslužby. Kázáním si většinou sloužili sami, jen občas je navštěvovali kazatelé Aschendorf a Lasch ze Zdunské Vole.
Zvěst o baptistech se brzy donesla do blízké české vesnice Požděnic a i do Zelova. V roce 1866 se někteří Češi, mezi nimi Karel Jersák, odhodlali navštívit baptistické shromáždění v Kurowku. Bratr Jersák zde byl nově osloven Božím slovem, poznal své hříchy, přijal Pána Ježíše Krista za svého osobního Spasitele a byl na vyznání své víry pokřtěn. Byl nadšen pro Boží věc, nemlčel, ale zvěstoval to, co mu Pán učinil. I někteří další prožili podobné oslovení a začali se scházet u bratra Jersáka nad Písmem, které jim on vykládal. Tak se utvořil kroužek písmáků, pilně studujících Boží slovo, z nichž kolem roku 1870 povstal první český sbor baptistů. Jeho kazatelem se stal v roce 1874 bratr Karel Jersák.
Tato událost nezůstala bez různých protivenství. Jednou, když měla být přijata do sboru sestra Matějková, přišel její manžel i s jinými a vytloukli všecka okna v místnosti, kde byli věřící shromážděni. Vyhrožoval, že až přijde manželka domů, tak ji zabije. Bratři a sestry se do rána modlili. Matějka celou noc nemohl spát a neměl pokoje. Duch Boží na něj tak působil, že padl na kolena a vyznával své hříchy. Nad ránem sám přišel za manželkou, prosil za odpuštění, vyznávaje své hříchy. Obrátil se k Bohu, a potom byli spolu s manželkou pokřtěni. Podobných událostí se stávalo více a Boží dílo pokračovalo.
V roce 1880 dal Pán ve sboru větší duchovní rozvlažení. V mlýnském rybníku bratra Gamra v Mourycově u Šrumatky pokřtil kazatel Jersák na vyznání víry 18 bratří a sester. Tehdy se přihodila tato událost: Byla mezi jinými pokřtěna žena, jejíž manžel byl katolík polské národnosti. Ten přivedl s sebou několik dalších lidí s holemi, sám měl nůž a chtěl bratra Jersáka zabít. Tehdy museli bratři rázně zakročit a kazatele chránit. Událost byla projednávána před soudem, ale na žádost bratra Jersáka a jiných bratří, byl výtržníkům trest prominut. Soudce pak řekl: “Potřebovali bychom více takových lidí jako jsou baptisté.”
Nejprve, v létech 1866-1870 se baptisté scházeli k Písmu a k společným modlitbám v pronajaté místnosti u Nevečeřalů “na Balutách” a v Požděnicích u Dedeciusů. Později v Zelově u Fryžovičů, potom v domě starosty Gasiorowského a ještě později u Pospíšilů. Všude však byly k dispozici jen prostornější světnice, které nepostačovaly pro větší počet posluchačů. V roce 1882 bylo pokřtěno 60 lidí. Bylo třeba uvažovat o pořízení modlitebny. Bratři a sestry sebrali mezi sebou 400 rublů, něco obdrželi od německých bratří z Kurowku a i z jiných míst. Za tyto peníze koupili menší hospodářství, 7 1/2 morgu pole s lesem a loukou a velkou starou chalupu, ve které byla dříve textilní barvírna. Zde si upravili velkou místnost pro bohoslužby.
V roce 1884 se vrátil ze semináře v Hamburku mladý bratr Josef Hart. Některým členům sboru se zdál lepším řečníkem než bratr Jersák a prosazovali jeho zvolení za kazatele sboru. Bratr Jersák ustoupil a odstěhoval se do Lodže, kde založil nový sbor. Velice brzo však začalo docházet mezi novým kazatelem a sborem ke sporům. Ty vyvrcholily, když kazatel zamkl modlitebnu a 6 měsíců se v ní shromáždění nekonala. Stalo se, že byl carský svátek “galovka”, při kterém měly být konány ve všech kostelích a modlitebnách bohoslužby za cara. Protože baptistická modlitebna byla uzavřena, nikdo do ní nešel a Hart bohoslužby nekonal. Poté, na úřední zásah byla modlitebna uvolněna, kazatel Hart se v roce 1890 odstěhoval do Hamburku, kde vstoupil do náboženské obce adventistů.
Zelovský sbor požádal bratra kazatele Jersáka, aby se vrátil. Ten však, maje trpké zkušenosti z posledního roku v Zelově, odmítl a dále se věnoval slibné misijní práci v Lodži. Zelovským nezbývalo nic jiného, než si sloužit sami. Bratři Pavel Čáp a Josef Volanský založili v té době nedělní školu pro děti a sdružení mládeže. Pod vedením Josefa Volanského byl také založen pěvecký sbor.
Na podzim roku 1891 požádal sbor bratra Jana Pospíšila z Michalovky na Volyni, aby se stal jejich kazatelem. Ten nabídku přijal a dne 11. listopadu téhož roku byl uveden v Zelově do kazatelské služby. Za jeho působení sbor duchovně ožil. Opět začalo přibývat posluchačů a místnost pro bohoslužby byla opět plná. Bratři se rozhodli pro stavbu modlitebny. Na stavbu nové modlitebny však nedostali povolení, povoleno jim bylo jen opravovat modlitebnu starou. I tak se dali do díla. Opravovali tím způsobem, že staré stavení nechali stát a kolem něj stavěli modlitebnu novou. Když ji zastřešili, vyházeli starou chalupu v noci okny ven. Tak vznikla krásná prostranná modlitebna se sálem pro 300 lidí a s kruchtou pro dalších 50 lidí, bytem pro kazatele a malým sálem v podkroví. V roce 1896 byla modlitebna odevzdána svému účelu. Za dva roky v ní byla vybudována křtitelnice, v níž za dobu trvání českého sboru baptistů v Zelově, bylo pokřtěno víc než tisíc bratří a sester. Kazatel Pospíšil, v době svého působení v Zelově, prospěl českým baptistům i tím, že vydal svým nákladem oblíbený zpěvník “Harfa siónská”. Po celou dobu jeho práce sbor duchovně rostl, a proto po jedenácti letech jeho působení, bylo s lítostí přijato jeho rozhodnutí, odejít zpět na Volyň, do Mirotína.
Dříve však, než bratr Pospíšil odešel, přijal povolání za kazatele zelovského sboru průkopník baptistické práce v Čechách, bratr August Meereis. V říjnu 1902 předal bratr Pospíšil ve shromáždění sboru svému nástupci sborovou bibli se slovy: “Tuto svatou knihu ti předávám, čti v ní a studuj Písma svatá, vzdělávej se v ní a nikdy od ní neodstupuj.” V době svého působení v Zelově se bratr Meereis obzvlášť věnoval nedělní škole, kam chodívalo 80 až 120 dětí, někdy i více. Mnozí z nich na něj dlouho a rádi vzpomínali. 30. září 1906 se bratr Meereis se sborem rozloučil a odjel s rodinou do USA, do Texasu, kde pokračoval v misijní práci.
Zelovský sbor zůstal více než dva roky bez kazatele. Bratři si sloužili výkladem Písma sami a odpovědným zástupcem sboru byl bratr Kriese. V roce 1908 nastalo velké probuzení. Shromáždění se konala nejen v modlitebně, ale i po domácnostech. 30. prosince 1908 bylo pokřtěno kazatelem Truderungem z Varšavy 50 nových členů sboru. Přítomen na tomto křtu byl i bratr Michal Marko z Liptovského Mikuláše, kterého zelovští požádali o kazatelskou službu. V březnu 1909 se bratr s rodinou přistěhoval do Zelova a 29. června téhož roku zde byl Michal Marko ordinován. Práce tohoto bratra v Zelově byla velmi požehnaná. Byl tím mužem, jakého tehdy sbor nejvíce potřeboval. Jeho působení zde však dlouho netrvalo. Již v roce 1912 odchází do kazatelské služby do Lučence.
Ještě v témže roce přišel do Zelova nový kazatel František Ondra, rodem z Moravy. Byl to vzdělaný a nadaný kazatel, když však v Zelově nějakou dobu pobyl, řekl, že zde nabyl většího vzdělání nežli v semináři v Hamburku a na universitě v Nottinghamu. Bohužel ani on nezůstal ve sboru dlouho. Po vypuknutí první světové války byl jako rakouský občan ruskou vládou internován na daleké, chladné Sibiři, kde 14. září 1915 podlehl tyfu.
První světová válka způsobila pohromu. Někteří bratři byli s kazatelem vyvezeni na Sibiř, jiní odvedeni do armády, ti kteří se živili tkalcovstvím přišli o živobytí a odjeli za prací do Německa. Sbor byl podobný zahradě, kterou prošla strašná bouře. Sbor zůstal bez kazatele, pěvecký kroužek a hudební kroužek zůstali bez dirigentů, sdružení mládeže bez předsedy a nedělní škola bez učitelů. Všecky hrůzy války vedly věřící na kolena a k volání o Boží slitování. Ve sboru však byli další lidé, kteří se ochotně chopili díla. Kázáním nejprve nejvíce sloužil bratr Pavel Tuček z Požděnic, vedením nedělní školy byl pověřen Karel Jersák a předsedou sdružení mládeže a vedoucím pěveckého a hudebního kroužku se stal Vilém Volanský. I v této těžké době prožíval sbor radostné chvíle. 15. dubna 1916 pokřtil kazatel Kupsch z Lodže 47 bratří a sester a ještě několikrát se v těchto neklidných dobách konaly v Zelově menší křty.
V roce 1920 se vrátil po šestileté internaci na Sibiři bratr Karel Střelec, který byl před válkou kazatelem v Lodži. Ten byl v témže roce zvolen zelovským kazatelem. V letech 1923-1925 prožil sbor několik loučení, když některé rodiny rozhodly přestěhovat se do nově vzniklého Československa. Zelovští baptisté se tu pak usadili ve Vikýřovicích a v Suchdole nad Odrou. Po necelých devíti letech opustil bratr Střelec své působiště v Zelově a nastoupil kazatelskou službu v Poznani a potom v Katovicích.
V roce 1931 si zvolil sbor mladého kazatele Theodora Sitaře. Ten sbor asi po třech letech opustil, odstěhoval se na Volyň, kde po nějakém čase konal kazatelskou službu ve sboru v Mirotíně. Od roku 1936 až do odstěhování se zelovských Čechů do Československé republiky byl zelovským kazatelem Josef Teofil Tuček, rodák z Požděnic.
Jako ovoce sboru zelovského, za skoro 80 let jeho trvání, povstala řada dalších sborů českých baptistů, nejvíce na Volyni. Zde povstaly sbory v roce 1884 v Michalovce, 1903 v Mirotíně a krátce nato ve Zdolbunově, Stěpanovce, Lucku, Novostavcích a i jinde.
V roce 1945 se téměř celý sbor zelovský vrátil do vlasti svých předků. Větší část se osadila v Liberci a založila zde sbor baptistů, druhý sbor se utvořil v Šumperku, část tepelského sboru sestává ze zelovských baptistů a snad i skoro ve všech ostatních sborech lze někoho ze zelovských najít.
V samotném Zelově byla modlitebna předána polským bratřím a baptistická práce tam dosud trvá.
“Protož já osvědčuji před obličejem Božím a Pána Jezukrista, kterýž má souditi živé i mrtvé v příchodu svém slavném a království svém. Kaž slovo Boží, ponoukej včas neb ne včas, tresci, žehři, napomínej ve vší tichosti a učení. Nebo přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale majíce svrablavé uši, podlé svých vlastních žádostí shromažďovati sobě budou učitele. A odvrátíť uši od pravdy a k básněm obrátí. Ale ty ve všem buď bedliv, protivenství snášej, dílo kazatele konej, dokazuj toho dostatečně, že jsi věrný služebník. Nebo já se již k tomu blížím, abych obětován byl a čas rozdělení mého nastává.
Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterouž dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce, a netoliko mně, ale i všechněm těm, kteříž milují to slavné příští jeho.”
2.Tim 4,1-8.
V srpnu 1945 jsem se vrátil s rodinou do země našich otců. Náš návrat byl o to radostnější, že jsme se vraceli domů, jako potomci pobělohorských vyhnanců. Od 1.9.1945 jsem zahájil práci v Liberci. Chtěl bych seznámit především mladší generaci se začátky naší práce zde.
S rodinou jsem byl ubytován provisorně na nejvyšším bodě v Liberci. Domnívám se, že snad každý občan tohoto města odhadne, o který nejvyšší bod se jedná. Ano, o Janský kámen. To bylo něco pro nás, kteří přicházíme z roviny v Polsku. Byl tam s námi ubytován bratr Emil Pospíšil s rodinou, potom se odstěhoval do Cvikova. Zima se blížila a nebylo čím zatopit, nezoufali jsme si však. Vždyť to mělo být jen dočasné. Byli jsme velice dojati, když jednoho dne přišli dva muži a přinesli trochu uhlí, abychom si trochu ohřáli naši světnici. Byli to bratři Gustav Nesvarba a Rajnhold Tuček. Naše svršky jsme měli uschované u rodiny Markové, která tam nablízku bydlela. Každou pomoc jsme přijali vděčně. Žel, byla to doba poválečná, nedalo se vše vyřešit najednou. Bylo třeba mnoho trpělivosti.
I když postupně se mnoho věcí řešilo, jedno nás stále trápilo. Že nemáme žádnou místnost pro společná shromáždění. Zatím jsme se shromažďovali u nás v rodině, už v přiděleném bytě v Oldřichově ulici číslo 27, blízko nádraží. A poněvadž se blížila doba vánoční, rozhodli jsme se, hledat pomoc jinde. Obrátili jsme se na hotel Česká beseda, Na rybníčku, s prosbou, zda by nám půjčili jeden větší sál na Štědrý den a na První svátek vánoční, tedy na 24. a 25. prosince 1945.
K naší velké radosti nám bylo vyhověno. Štědrý večer jsme zahájili písní, proslovem a modlitbou. Sál byl vánočně vyzdoben, dobře osvětlen a vytopen a na podiu stál veliký vánoční strom. Byl také ozdoben a osvětlen a pod ním bylo mnoho věcných dárků pro naše děti.
Byl to první, opravdu “štědrý” večer pro přistěhovalce. Bylo nám to drahé, že vedoucí toho hotelu nás tak velkolepě přijali. Touto skutečností bylo posilněno naše vědomí, že náš nebeský Otec nás ani v Československu neopustí. Ještě dnes jsme Pánu Bohu vděčni, za jeho pomoc, nám tehdy poskytnutou.
Po této zkušenosti jsme ještě usilovněji hledali nějakou místnost pro společná shromáždění. Obrátili jsme se na “Spolek hospodský”. Trvalo to ještě nějakou dobu, ale byla nám konečně přidělena vyřazená hospoda v Liliové ulici 9, v těsné blízkosti dnešního Šaldova náměstí, naproti pojišťovny Elementárky, kde jsem také nějakou dobu pracoval. Členové sboru a přátelé houževnatě pomáhali při práci a vybavení této budoucí naší modlitebny nábytkem. Tak se zrodila ze staré, opuštěné hospody pěkně vybavená modlitebna, vybavená židlemi, stolem a harmoniem. Ano, Bůh činí zázraky, protože je láska. I proto si sbor BJB v Liberci do průčelí své modlitebny dal slovo z Bible kralické “Bůh láska jest”.
Do sboru se hlásilo mnoho nových přistěhovalců, nejen ze Zelova, ale doslova z celého Polska. Také z Volyně přijelo mnoho rodin. Dále pak přišly rodiny z Jugoslávie, Rumunska a jiných zemí. Bylo to veliké stěhování národů, ale upomínalo i na epištolu k Židům 13,14: “Neboť nemáme zde města zůstavajícího, ale onoho budoucího hledáme.” A o tom městě, které hledáme, píše Jan ve svém Zjevení: “A já, Jan, viděl jsem město svaté, Jeruzalém nový, sestupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu okrášlenou muži svému.” Toto město hledáme a velice se na něj těšíme.
V závěru chtěl bych se ještě vrátit k úvodnímu slovu apoštola Pavla. Zvláště pak je to verš 6., který se mně osobně moc dotýká. “Nebo já se již tomu blížím, abych obětován byl a čas rozdělení mého nastává.” Milí bratři a sestry, tato slova apoštola Pavla, jsou hlubokým osobním vyznáním a nesmírně vážným svědectvím také pro mě osobně. Osobně zvlášť proto, že i mně už běží 90. rok. A pak je to můj už narušený zdravotní stav. V roce 1987 lékaři rozhodli, že srdeční činnost lze ještě podpořit posilovacím strojkem, což se také stalo. Je to jistě veliká lékařská věda, která dokáže život usnadnit, ale proti smrti je každé lidské dílo bezmocné. A tak vím i já, jako všichni ostatní lidé, že jednou musím umřít. Však i to patří k programu našeho života, jen nevíme kdy a kde se tak stane. Jedno však víme určitě, že ta hodina přijde! Proto na smrt musíme být připraveni. Pro člověka věřícího je otázka smrti Ježíšem na Golgotě vyřešena. Ježíš vítězně prohlásil: “Kdo věří ve mne, má život věčný, byť pak i umřel, živ bude.” Tak jsem uvěřil i já a patřím k těm nejšťastnějším lidem na světě.
(Předneseno 18.11.1990 v Liberci)
J. T. Tuček
Potomci českých exulantů z 1. poloviny 18. století během dalších dvou set let založili nebo zabydleli řadu osad, vesnic a městeček od Pruského Slezska přes centrální Polsko až na Volyň na Ukrajině, ba ještě dále, až na Kavkaz. Jedním z typických znaků těchto lidí, byl jejich vřelý vztah k české vlasti a snaha řady z nich o návrat do země otců. Obraz této vlasti, který v sobě nesli, však naprosto neodpovídal realitě, vycházel z romantických až bájných představ, o čemž se později byli nuceni přesvědčit.
První pokus o větší transfer potomků exulantů se udál ve dvacátých letech. Kostnická jednota a zejména bývalý zelovský reformovaný farář Bohumil Radechovský, se pokusili po vzniku Československé republiky využít pozemkové reformy, pro založení osad potomků exulantů. I přes osobní sympatie a podporu presidenta Masaryka se pokus nevydařil. Překážky ze strany úřadů i nevstřícný a nechápavý postoj části domácího obyvatelstva (téměř totéž se stalo volyňským a kazašským Čechům po roce 1989) způsobily, že přestěhovat se podařilo jen nevelkému počtu rodin, které se usadily v Čechách v okolí Litoměřic a Lovosic, na severní Moravě u Zábřehu a v Suchdole nad Odrou a několik i na Slovensku v Miloslavově.
Léta válečná a zejména konec druhé světové války, vyvolaly velké demografické změny ve Střední Evropě. Politická jednání v závěru války potvrdila posun hranic Sovětského svazu na západ a odsun německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Československo vyzvalo zahraniční krajany k návratu do vlasti, zejména k osídlení vylidňujícího se pohraničí. Podle osídlovacího výboru Prozatímního národní shromáždění se očekávalo, že se vrátí 15 tisíc Čechů z Německa, 20 tisíc z Rakouska, 13 tisíc z Polska, po 5 tisících z Rumunska, Volyně a Francie, 2 tisíce z Belgie, 50 tisíc Čechů a Slováků z Jugoslávie a 100 tisíc Slováků z Maďarska.
Zjitřenými poměry na konci války nabývaly na intenzitě národnostní problémy. Ani Zelov jimi nezůstal nedotčen. Národnostní nesnášenlivost a výzva československé vlády k návratu krajanů, daly impuls k hromadnému vystěhování Čechů. Zpočátku byla snaha transfer organizačně zajistit. Tříčlenná delegace zelovských Čechů navštívila v červnu 1945 československého vyslance ve Varšavě, později přijela i do Prahy ve snaze připravit u československých úřadů příjezd krajanů. Jejich úsilí však nedosáhlo zamýšleného cíle. Odjezd z Polska a příjezd do Československa probíhal neorganizovaně, až chaoticky. 20. října 1945 vydal zelovský starosta Busiakiewicz na základě rozhodnutí lodžského vojvody vyhlášku, ustanovující povinnost soupisu českého majetku a zákaz jeho prodeje, neboť bude obsazen Poláky. Dále vyhláška stanovila pro odjíždějící Čechy povolení vzít si s sebou na tříčlennou rodinu jídlo na cestu, zavazadla do 170 kg a 1 000 zlotých v hotovosti. Větší rodiny měly povoleny zavazadla do 300 kg. Vše ostatní z českého majetku podléhalo konfiskaci a porušení této vyhlášky bylo trestné podle válečného práva.
Toto vše způsobilo urychlený odjezd Čechů z Polska. Ti z nich, kteří již měli v Československu příbuzné, směřovali samozřejmě za nimi. Tedy opět do oblastí Zábřeha, Suchdolu nad Odrou, Litoměřic a Lovosic. Jiní přijížděli do sběrného tábora v Praze-Ďáblicích, kde čekali na umístění v pohraničí a další pak jeli sami na místa, kde doufali, že se uchytí. Příznivou okolností, lákající do Liberce, byl textilní průmysl. Život v Zelově byl totiž vždy spojen s tkalcovstvím. Tkalcovský stav byl součástí snad každé zelovské domácnosti, a proto možnost zaměstnání v libereckých textilních závodech byla pádným důvodem pro rozhodování. Město, které bývalo baštou sudetských Němců a sídlem jejich vůdce Henleina, však bylo rozvráceno.
Před válkou měl Velký Liberec necelých 79 tisíc obyvatel a okres Liberec-venkov kolem 54 tisíc obyvatel, většinou Němců. V červenci 1945 navštívili Liberec ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý a ministr informací Václav Kopecký, který při té příležitosti vyhlásil: “Liberec již nikdy nebude Reichenbergem. Vyčistíme Liberec od německých nepřátel, a to tak důkladně, aby tu nezůstalo ani jednoho výhonku, z něhož by mohlo vyrůsti německé býlí. Němci musí ven, a to všichni!” Někteří Němci utíkali sami, jiní byli vyháněni při násilném divokém odsunu, další čekali na organizovaný odsun, který začal 15. října 1945. Podle Správního úřadu pro německé uprchlíky v Berlíně a velitele sovětského okupačního pásma maršála Žukova, mělo být od tohoto dne z Československa odsouváno 6 tisíc Němců denně. Někteří z nich se vraceli, někteří se snažili se zbraní v ruce svou situaci změnit. Z českého vnitrozemí se sem, kromě lidí ochotných přispět k obnově pohraničí, valil příliv těch nejpochybnějších živlů, spekulantů, násilníků, zlatokopů připravených ukrást a vyrabovat co se dá. Ani násilnosti páchané sovětskými a dalšími vojáky nebyly vzácností. 20. října byla v Liberci uveřejněna výstraha, týkající se toho, že pachatelé oblečení do uniforem Rudé armády, polské armády i československých uniforem vnikají násilím do bytů Němců i Čechů, rabují je a ohrožují lidi na životech.
4. října 1945 začal v Liberci pracovat Oblastní osídlovací úřad, který měl usměrňovat příchod nových obyvatel do tohoto regionu. Ale již předtím, v úterý 2.října, jednala Okresní správní komise v Liberci o repatriantech z Polska. Podle tiskové zprávy “komise s povděkem kvitovala, že polští Češi, stěhující se ze Zelova, jsou skutečně dobrými pracovníky a práce se nebojí. Denně až 5O se jich umisťuje do továren a jiných podniků. Mohli by si z nich vzít příklad ti z našinců, kteří dosud nejsou s to, najít kladný poměr k práci.”
V červenci 1945 zřídil Československý červený kříž naproti libereckého nádraží, v budově bývalé staré celnice, noclehárnu pro repatrianty a další osoby, které nemají v Liberci kde bydlet. Od října byla noclehárna plně obsazena přistěhovalci z Polska. Ve středu 10. října 1945 vyšel v libereckém deníku “Stráž severu” článek “Potomci Českých bratří se vracejí do vlasti”, v němž se píše: “…bloudili širým světem a nyní se vracejí. Nikdo je nevítá, nikdo nemaluje ten živý obraz, který je dojemnější než Růžový palouček. Dvěstě mužů, žen a malých dětí je nacpáno do noc-lehárny, která si svým zařízením nezadá mnoho s baráky v koncentračních táborech.” Za tři dny vyšel v těchto novinách další článek, který pod nadpisem “Přijímejte repatrianty z Polska” vyzývá, aby “lidé z Lodže, Zelova a všech těch končin odkud k nám přicházejí tiše a spořádaně a mluví většinou dobře česky”, byli přijímáni rychle do zaměstnání, nejlépe jako tkalci, protože téměř všichni umí tuto práci.
Reemigranti v Liberci byli nejprve evidováni tzv. Shromažďovacím střediskem repatriačního úřadu ministerstva ochrany práce a sociální péče, které bylo zřízeno při Československém červeném kříži. Zde jim byly vydávány potřebné doklady, tedy repatriační legitimace a prostřednictvím Červeného kříže jim sem doručoval Zahraniční ústav v Praze osvědčení o národní spolehlivosti.
Situace nových obyvatel Liberce byla svízelná. Poslední kazatel českého sboru baptistů v Zelově a první kazatel libereckého sboru o odjezdu z Polska a příjezdu do Liberce řekl:”Přišel podzim 1945 a dostavil se zástupce polské misijní práce bratr kazatel Najmalowski a před příslušnými úřady v Zelově jsem mu předal klíče od modlitebny, bytu a veškeré doklady od sborového majetku. Předávání majetku nepůsobilo žádné těžkosti, protože v dokladech bylo původně zakotveno ustanovení v tom smyslu, že majetek je vlastnictvím církve baptistů v Království polském a bude jím tak dlouho, dokud tam bude alespoň jeden baptista. Při opouštění svých domovů, na cestách k vlaku, byli mnozí oloupeni o své poslední jmění. Bylo to velmi nepříjemné. A když jsme přijeli do své nové vlasti, neměli jsme zde nic zajištěného. Každý byl nucen hledat nějaké to místo, kde by s rodinou mohl zakotvit. Bylo to pro nás velké zklamání. Začátky byly pro každého vystěhovalce velmi těžké.Bytové starosti otop a jiné. Naše první bydlení v Liberci bylo na Janském kameni. Tísnili jsme se dvě rodiny v jedné světnici, nerad na to vzpomínám. Abychom mohli uspokojit potřeby našich rodin, bylo třeba najít nějaké zaměstnání. Já jsem přijal zaměstnání v pojišťovně Elementárce.”
Po nějaké době se podařilo rodině Tučkově získat byt ve druhém patře domu č. 27 v Oldřichově ulici. A to už bylo místo, kde se začala konat první shromáždění bývalých členů zelovského sboru, nově usazených v Liberci. K prvnímu většímu shromáždění a k oficiálnímu založení libereckého sboru Bratrské jednoty baptistů došlo o vánocích roku 1945. Pro vánoční shromáždění byl zapůjčen sál hotelu “Česká beseda”. Zde se 23. prosince sešlo 29 bratří a sester. Kazatel Tuček v kázání zdůraznil důležitou úlohu, kterou jim Pán Ježíš svěřil v šíření zvěsti Božího království v nové vlasti. V další části tohoto shromáždění byl ustanoven sbor a zvoleno staršovstvo. Tvořili jej kazatel sboru Josef T. Tuček, předseda sboru Vladislav Malý, Josef Líbal, Pavel Marek, Norbert Matějka, Miroslav Musil a Josef Taraba. Za učitele nedělní besídky byli zvoleni Olga Tarabová a Adolf Tuček. Později staršovstvo ještě doplnil Rajnhold Tuček. Nazítří, na Štědrý den 1945 se v 17 hodin opět v hotelu “Česká beseda” konalo slavnostní vánoční shromáždění sboru. Červený kříž dokonce pro tuto příležitost připravil dětem reemigrantů dárky. Od té doby se konala pravidelná shromáždění každou neděli v 10 hodin. Činnost staršovstva a kazatele nového sboru baptistů se zaměřovala především na to, aby byly zachyceny všechny známé zelovské rodiny, které se v oblasti Liberecka usazovaly a k vyhledání vhodné místnosti pro shromáždění. Sbor se obrátil na “Spolek hospodský”, který nabídl místnost staré, poloshnilé, vyřazené hospody v Liliové ulici č. 9. Trvalo ještě delší dobu, než bytový odbor tuto místnost sboru přidělil a teprve v zápisu ze sborové schůze z 23.6. 1946 čteme, že místnost byla upravena tak, aby se v ní mohla konat shromáždění. Skutečnost, že práce sboru byla soustředěna především na zelovské reemigranty, zřejmě předznamenala neblahou skutečnost, že ani později nebyl sbor schopen otevřít se tak, aby se v něm i Češi nepřišlí ze zahraničí, cítili doma.
Sbor baptistů byl zřejmě prvním českým nekatolickým sborem, který se v Liberci po válce zformoval. Jednota bratrská, která pracovala v Liberci už před válkou, započala z Turnova s obnovou své činnosti ve spolupráci s Českobratrskou církví evangelickou. Od listopadu 1945 konali společně příležitostná shromáždění, přijížděl českobratrský farář Bohumír Šuchman. Také Církev československá vyslala do Liberce faráře J. Nováka, ale sbory se začaly formovat až v roce 1946. Římsko-katoličtí kněží, většinou Němci, čekali v té době, jak s nimi bude naloženo.
Ve stejné době jako sbor v Liberci, se začala formovat i kazatelská stanice v Brništi u Mimoně. Základ jí položila rodina Matysova. Manželé Matysovi, se dvěma malými dětmi a několika dalšími příbuznými, přijeli ze Zelova do sběrného tábora Praze-Ďáblicích. Odtud byli odesláni do západního pohraničí, na Tepelsko. Po příjezdu na nové místo byli tak zklamáni, že se ještě tentýž den vydali sami, na vlastní pěst, hledat jiný domov. Věděli, že někdo ze zelovských je ve Cvikově, rozjeli se proto tam. Na severu Čech se potom usídlili v Brništi. Za nimi sem začaly přijíždět i některé další rodiny zelovských baptistů. Před vánocemi se Matysů dcerka ptala, zda budou mít shromáždění. Dotaz byl podnětem k tomu, že se o vánocích 1945 konalo v Brništi, stejně jako v Liberci, shromáždění. Ovšem v Liberci nevěděli o bratřích a sestrách v Brništi a naopak. Brzy však informace do Liberce pronikly.
V únoru 1946 navštívil Brniště kazatel Tuček a došlo k dohodě, že zde bude kazatelská stanice libereckého sboru Bratrské jednoty baptistů.
Ve druhé polovině roku 1946 začal bratr kazatel Tuček uvažovat o svém odchodu z Liberce do Šumperka. V říjnu navštívil sbor kazatel Bohatec z USA, který se nabídl, že je ochoten libereckému sboru sloužit slovem Božím. Konečné rozhodnutí odejít z Liberce sdělil bratr Tuček na sborové schůzi 24.11.1946, na které byl zároveň za přítomnosti předsedy Bratrské jednoty baptistů Jana Říčaře zvolen novým kazatelem sboru bratr Karel Buba. Při svém odchodu předal bratr Tuček libereckému sboru věci, přivezené ze sboru zelovského: kalich a patenu k Večeři Páně, 17 rouch, 9 pelerín a 9 čepic na křest, 2 pláště, 10 zpěvníků “Bratrské písně”, 8 “Jásavých chvalozpěvů” a 4 “Harfy siónské”.
Vzhledem k nevhodnosti místnosti v Liliové ulici, doléhala na sbor stále více potřeba, najít vhodnější modlitebnu. V roce 1946 pokračovala reemigrace krajanů do Československa. Od konce války probíhala mezivládní jednání o přesídlení krajanů z Jugoslávie, ale stále narážela na majetkové problémy. I přesto se však Češi z Jugoslávie stěhovali. Od měsíce června 1946 do podzimu tohoto roku se do Liberce z Bělehradu postupně přistěhovala rodina Horákova. Aktivně se zapojili do sborového života, zejména bratr Václav Horák starší, který se podílel na službě Slova.
10. července 1946 byla v Moskvě podepsána dohoda o přesídlení volyňských Čechů. Většina českých mužů z Volyně již byla v ČSR, neboť tvořili podstatnou část 1.československého armádního sboru v SSSR, s nímž prošli boji na východní frontě. Jejich rodiny však zůstaly na Ukrajině a na základě této smlouvy i jim měl být umožněn odjezd ze Sovětského svazu. V květnu 1947 pak byli ve sboru přivítáni noví bratři a sestry, kteří se do Liberce přistěhovali z Volyně, ze sborů v Mirotíně, Zdolbunově, Michalovce i odjinud. Staršovstvo bylo rozšířeno o bratry Karla Hůlku a Emiliána Tomína, který se stal pomocným kazatelem sboru. Také z Rumunska se přistěhovalo několik baptistů do Liberce.
V roce 1947 měl sbor celkem 137 členů, z toho 42 v Liberci, 14 v Hrádku nad Nisou, 14 v Novém Městě pod Smrkem, 15 ve Cvikově, 25 v Brništi, 16 v Oldřichově a 11 v Jablonci nad Nisou. Kromě Brniště vznikla pod vedením Josefa Pospíšila, Gustava Stáry a Richarda Dedeciuse kazatelská stanice i ve Cvikově. Protože Bratrská jednota baptistů v té době byla zřízena podle spolkového zákona a nepřijímala žádnou podporu od státu, souhlasili členové sboru s tím, že budou odvádět do ústředí ročně za jednoho člena částku 8,40 Kčs, a že budou na plat kazatele měsíčně dávat 3 500,- Kčs. Ovšem již tehdy se začaly objevovat finanční problémy, zejména u těch členů, kteří byli závislí na zemědělství a byli postiženi v roce 1947 katastrofálním suchem. Navíc se začaly objevovat nesrovnalosti mezi sborem a kazatelem. Bratr Buba, původem z Armády spásy, nahlížel na některé věci jinak, než byla většina ostatních zvyklá. V červnu 1947 došlo ze strany kazatelských stanic k žádosti o změnu kazatele. V létě roku 1947 také navštívili sbor američtí Češi, kazatel J.J. Pavelda a misionářka Kateřina Hudáčková. Jejich služba mnohé povzbudila, na dlouhou dobu to však byla zahraniční návštěva poslední.
V roce 1948 se konal v Liberci první křest.Vykonal jej pražský kazatel Cyril Burget, který v městských lázních pokřtil na vyznání víry prvních 9 bratří a sester. Byli to: Václav Horák, Nina Horáková, Josef Kaufman, Slávek Kaufman, Olga Bezuchová, Olga Slepičková, Milena Veselá, Alex Malý a Zdena Kucová. Na jaře tohoto roku odchází kazatel Buba z Liberce a bratr Václav Horák starší byl požádán o vedení sboru až do zvolení nového kazatele.
4. července 1948 byl kazatelem zvolen Vilém Volanský. Bratr Volanský byl před válkou kazatelem českého sboru ve Zdolbunově na Volyni, během války byl kazatelem v Lodži a do Liberce přišel ze sboru ostravského. Bratr Horák se stal kazatelem sboru v Jablonci nad Nisou.
V červnu 1948 se podařilo najít novou místnost pro shromáždění. Byla na Malém náměstí č.7. Tento dům po válce vlastnila katolická organizace Orel, ale předtím zde byl taneční podnik. V prvním patře byla probouraná obvodová zeď do sousedního domu v Růžové ulici, takže zde byl prostorný taneční sál s parketem, a ten si sbor pronajal. Po úpravách se v neděli 31. října 1948 konalo slavností otevření této nové modlitebny, v níž se sbor od té doby shromažďuje dodnes. Ve stejné době byly založeny dvě důležité sborové složky - pěvecký sbor, vedený bratrem Malým a mandolínový sbor, vedený bratrem Volanským. Pěvecký sbor, v jehož vedení se později vystřídali Karel Volanský a Lenka Špringlová, slouží od té doby pravidelně a požehnaně při všech shromážděních. V roce 1948 se začaly také užívat tzv. červené zpěvníky, které pro potřeby československých baptistů vydala Československá konvence v USA a Kanadě. Kuriózní na nich bylo, že se používaly více než 20 let, v době tuhé totality, ačkoliv obsahovaly i písně režimu nepřijatelné nejen pro svůj duchovní obsah - třeba hymnu USA nebo píseň “Hvězdnatý prapor”.
Kromě změn v životě sborovém, přinesl rok 1948 komunistickým převratem v únoru, podstatné změny v politické situaci ČSR. Velmi brzy se komunistická vláda zaměřila na omezení svobody svědomí a přímo na likvidaci církví. Již v roce 1949 schválilo Národní shromáždění zákony o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Pod silným tlakem státní moci se i baptisté těmto zákonům podřídili, ačkoliv jakékoliv zabezpečení církve státem, či vůbec jakékoliv jiné vztahy mezi církví a státem než úplná odluka, jsou v rozporu se základními baptistickými zásadami. Na základě přijatých zákonů vznikl Úřad pro věci církevní, na okresní národní výbory nastoupili referenti pro věci církevní, kazatelskou službu bylo možno konat jen se státním souhlasem, církevní referenti či tajemníci vyžadovali hlášení počtu členů sboru, jména členů staršovstev, hlášení návštěv a další věci. Pro ilustraci uvádím, že pracovnice církevního referátu ONV v Liberci měla ve své pracovní náplni hlavně: sledovat a kontrolovat činnost církví a náboženských obcí v okrese; sledovat návštěvnost kostelů jednak ze záznamů duchovních, jednak ze zpráv aktivistů a i vlastním průzkumem; sledovat porady duchovních všech církví a náboženských společností; evidovat počet církevních sňatků, křtů a pohřbů. Křesťané se stali objekty zájmu Státní bezpečnosti.
Některých členů sboru a přátel se začal zmocňovat strach, že by jejich vztahy ke sboru mohly být na závadu v jiných oblastech - možnost studia, pracovní zařazení a další věci. Sborová schůze v Liberci 11.2.1951 se konala již pod osobním dohledem referenta pro věci církevní Jaroslava Fanty. První zprávy, které podával svým nadřízeným o kazateli Volanském nebyly nepříznivé, psal například: “Jmenovaný jest starší. Poměr k pracujícímu lidu má kladný. Jest povahy klidné, přímý. Na věřící působí aktivně, jsou to ponejvíce polští reemigranti, on sám je jím též. Svému povolání se plně věnuje. Politické dění částečně studuje, ale není zapojen v žádných složkách. Školení politického se zúčastnil.” Ovšem již v příštím roce se vše změnilo. Bratr Volanský byl nezákonně zatčen a čtrnáctiměsíční věznění vážně podlomilo jeho zdraví. Ani po propuštění mu již nebylo dovoleno konat kazatelskou službu. Uvězněna byla i celá řada dalších baptistických kazatelů. Rok 1953 přinesl hlavní úder proti Bratrské jednotě baptistů. Vedení jednoty bylo obviněno z toho, že je iniciátorem a organizátorem špionážní sítě ve prospěch imperialistických mocností, že se prostřednictvím studenta baptistického semináře Jelínka zúčastnilo rozvratné činnosti protistátní skupiny zahraničního agenta Žemly, že prostřednictvím zrádce Rentfla předalo americkému agentovi zařízení pro zjišťování polohy letadel v noci, že se aktivně podílelo na plánech světové reakce znemožnit budovatelské úsilí lidu a z dalších podobných nesmyslů. V procesu, který se konal 26. a 27. června v Chrudimi, byli odsouzeni ředitel baptistického semináře dr. Jindřich Procházka k 12 letům, předseda jednoty Jan Říčař k 18 letům, tajemník Cyril Burget k 7 letům a slo-venský předseda Michal Kešjar k 5 letům vězení. Bratr Burget se již z vězení domů nevrátil. Bylo zastaveno vydávání církevních časopisů. Když pak v roce 1954 byla zpracována představiteli některých církví a v edicích Blahoslav a Kalich vydána brožura “V zemi Husa a Komenského” s informacemi o nekatolických církvích v Československu, bylo o všech referováno kladně, jen o Bratrské jednotě baptistů musela být čtvrtina věnována tomu, že “někteří z předních představitelů jednoty se uchýlili od směru křesťanských baptistických zásad a zneužili jak důvěry věřících, tak důvěry našeho lidu, když se věnovali činnosti, která neměla nic společného s životem náboženským a církevním. Svými činy ohrozili výsledky budovatelské práce našeho lidu a museli proto býti potrestáni.”
Ani kazatelská stanice v Brništi nebyla ušetřena zájmu Státní bezpečnosti. Bratr Josef Matys byl zastrašován, vyslýchán. Na sebevědomé prohlášení příslušníka StB, že další generace už o víru v Ježíše Krista nebudou mít zájem, bratr odpověděl: “Když naši předkové pro tuto víru všechno opustili a odešli do ciziny, když i tam víru zachovali, věříme, že i naše děti ji zachovají.” Dokonce i modlitebna v Brništi měla být zbořena. Nebyla, ačkoliv pak po desetiletí v evidenci nemovitostí vůbec neexistovala.
Zásahy státní správy vedly i k reorganizaci libereckého sboru. V roce 1951 byl sbor v Jablonci nad Nisou zrušen a stal se s 18 členy libereckou kazatelskou stanicí a dále byly k libereckému sboru přičleněny pražské kazatelské stanice Turnov se 6 členy a Bělá pod Bezdězem s 9 členy. Od uvěznění kazatele Volanského až do roku 1956 byl sbor bez kazatele. Při slavení Večeře Páně, svatbách, pohřbech, a aliančních týdnech modliteb zde sloužil jablonecký kazatel, bratr Horák. Jinak se služby ujali laičtí kazatelé, bratři Vladislav Malý, Pavel Marek, Josef Taraba, Emilián Tomín a na stanicích bratři Josef Matys v Brništi a Josef Pospíšil ve Cvikově. Osvědčila se při nich dobrá písmácká tradice exulantských sborů. V listopadu 1953 bylo sboru sděleno, že se souhlasem Stáního úřadu pro věci církevní je pověřen odpovědností za sbor Josef Taraba.
Těžkosti období se projevily i na početním stavu sboru, který klesl ze 173 členů v roce 1952 na 138 členů v roce 1956. Tlak vyvíjený státní mocí směřoval k tomu, aby církev byla izolována, uzavřena do svých objektů, aby se o ní pokud možno nevědělo. Paradoxně této snaze v Liberci vycházelo vstříc i chování sboru, který stále zůstával uzavřenou společností reemigrantů. Kromě již zmíněného strachu, který nabýval na intenzitě, a který vedl u některých k opuštění sboru u jiných pak ke snaze pokud možno svou víru tajit, zde již delší dobu, hlavně u mladších, byla snaha o rychlou a úplnou asimilaci. Domnívali se, že k úplnému zařazení se do společnosti ostatních obyvatel, je třeba rychle se zbavit zelovských a volyňských specifik, k nimž na předním místě počítali úzké vazby na sbor.
V roce 1957 se kazatelské služby v Liberci znovu ujímá bratr Josef T. Tuček. Na sborové schůzi v únoru tohoto roku je s lítostí konstatováno, že se mnoho členů života sboru nezúčastňuje. I bratr Tuček po svém návratu cítil nedostatek horlivosti, což se projevovalo malým zájmem o biblické hodiny a zejména velmi malou účastí na Večeři Páně. To pak trvá i v dalších letech. Ale elán a pastorační práce bratra Tučka přece přináší ovoce. Za zmínku stojí, že v roce 1957 se v Liberci poprvé jednalo o vybudování vlastní křtitelnice, ale na dlouhá léta byl tento záměr odložen. Křty se dále konaly v městských lázních. V roce 1958 došlo k připojení kazatelské stanice Bělá pod Bezdězem znovu k pražskému sboru.
Rok 1960 byl vedením komunistické strany a státu určen státi se rokem dovršení vítězství socialismu v Československu. Soukromý sektor hospodářství byl zlikvidován a byla provedena kolektivizace zemědělství. Vítězství socialismu bylo zakotveno v nové socialistické ústavě, přijaté v tomto roce a bylo vyjádřeno i novým názvem státu, který zněl Československá socialistická republika. Nová ústava sice zaručovala svobodu svědomí, shromažďování i ostatní lidská práva, ve skutečnosti však byla tato práva jen “na papíře”. V rozporu s proklamovanou svobodou svědomí už samotná ústava zakotvila, že výchova a vzdělávání se děje v duchu tzv. vědeckého světového názoru, tedy ateistického marxismu-leninismu. Návrh zákona o rodině, který na ústavu navazoval, obsahoval dokonce ustanovení, že i výchova v rodině musí být konána v tomto duchu. Bylo v tom velké nebezpečí pro křesťany, neboť by se mohli dostat až do situace, že jim budou děti odebírány, pokud na takovou výchovu v rodině nepřistoupí. Tato skutečnost pozvedla všechny církve k protestům, takže do konečného znění zákona se toto ustanovení nedostalo. Ovšem výchova v duchu marxismu-leninismu ve všech předškolních a školních zařízeních byla uzákoněna. Pro řadu křesťanů s pedagogickým vzděláním to znamenalo konec práce v jejich profesi, pokud už nebyli vyhozeni dříve. Zajímavé je, že právě v této době vznikají na pražské theologické fakultě vynikající pomůcky ke studiu bible - Biblický slovník Adolfa Novotného a třídílná Biblická konkordance. V šedesátých letech začínají práce na novém překladu bible.
Další vývoj v šedesátých letech začal signalizovat jemné změny. Opatrné a jenom částečné odhalení zločinů stalinismu i jeho gottwaldovské odrůdy a náznak rehabilitací (v té době však jen postižených komunistů), přece jen přinesly určité uvolnění. Dochází dokonce k zajímavému dialogu marxistů (Machovec, Gardavský, Kalivoda a další) s křesťany, diskutuje se o otázce pravdy. Přes síto církevních tajemníků a dozorců Státní bezpečnosti se však změny až na úroveň sborového života téměř nedostaly.
V roce 1966 odjíždí kazatel Tuček do Kanady, kde dva roky slouží českému sboru v Torontu. Po svém návratu pak odchází z Liberce opět do Šumperka. Liberecký sbor jedná s kazatelem Františkem Kolaříkem o jeho službě v Liberci. Bratr Kolařík však nedostal státní souhlas, a proto sbor zůstal znovu bez kazatele. Zmírnění poměrů se projevilo alespoň v tom, že v roce 1966 byl požádán bratr Vilém Volanský o pomoc při vedení sboru a ten slíbil, že podle svého zdravotního stavu rád pomůže - v témže roce však umírá. V roce 1966 se také uskutečnil sborový zájezd do Polska. Liberečtí kromě Varšavy navštívili hlavně místa, odkud řada z nich před více než 20 lety přišla - Zelov a Lodž.
Vrcholem uvolnění byl rok 1968, Pražské jaro. První věcí, kterou chtěli baptisté radikálně vyřešit, byla odluka církve od státu. Již na jaře se sešli v Brně kazatelé Bratrské jednoty baptistů, kteří pověřili Ústřední radu projednáním odluky na příslušných úřadech. V souvislosti s tím však bylo v libereckém sboru diskutováno o finančním zajištění všech potřeb, včetně platu kazatele. Co bývalo kdysi v baptistických sborech samozřejmostí, začalo se stávat problémem.
Po dlouhé době se pootevřely hranice a sbory mohli navštívit bratři a sestry ze zahraničí, bylo obnoveno vydávání časopisu “Rozsievač”, znovu bylo možno získat různou duchovní literaturu, Bratrská jednota baptistů vytvořila Dálkový theologický seminář a rozvíjela se řada dalších akcí.
Sboru byla v té době nabídnuta k užívání kaple libereckého zámku, za podmínky zachování historického vnitřního zařízení. Kamenem úrazu byl oltář, což je opět jeden z dějinných paradoxů, neboť šlo o oltář evangelický, který ještě v době předbělohorské nechali zřídit ve své kapli lutherští majitelé Liberce Redernové. Sbor nabídku nepřijal.
V srpnu 1968 uskutečnili liberečtí sborový zájezd mládeže do Jugoslávie. Navštíveny byly baptistické sbory Subotica, Bělehrad, Vojlovice, Vršac, Kikinda, Novi Sad, Bački Petrovec, Moščenica, Sisak, Pomer a Záhřeb. Zájezd měl velký úspěch u libereckých i v Jugoslávii. V časopise Glas evangelja vyšel článek: “Velmi nás potěšila návštěva bratří a sester z Československa, z města Liberce, kteří se dlouho připravovali, aby při návštěvě v Jugoslávii svědčili písněmi a hudbou o svém Spasiteli. Tím učinili mnohým v našich sborech radost, byli jsme nadšeni hudbou tamburašského orchestru, který byl na velmi vysoké úrovni. Procestovali autobusem skoro celou Jugoslávii. Ve svých svědectvích dívky a mladíci řekli to, co měli na srdci, vyjádřili svou věrnost Bohu a lásku, kterou cítí ke všem křesťanům a zvláště k bratrstvu v Jugoslávii. Ti, kteří měli možnost je slyšet a seznámit se s nimi, nikdy nezapomenou na bratry a sestry z Československa.”
Tento srpen se však především smutně proslavil vtrhnutím vojsk Varšavské smlouvy do Československa, k potlačení reforem nebo jak to nazvala druhá strana - kontrarevoluce. Liberec byl městem, kde vpád okupačních vojsk způsobil snad nejvíce obětí na lidských životech. Od té doby se situace postupně vrací zpět do starých socialistických kolejí. Ani sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 již nic nezvrátilo. V dubnu 1969 nastoupilo nové vedení komunistické strany a s ním tvrdá tzv. normalizace poměrů. I stav v oblasti vztahů církví a státu se vrátil daleko před rok 1968, byl konec představám o odluce. Dokument “Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti” nenechával nikoho na pochybách, že od této chvíle je konec všem diskusím a nekompromisně platí, že kdo má moc, má také vždy pravdu. K provedení rychlé likvidace všech duchovních, kteří se znelíbili, byly 13.10.1970 zrušeny všechny státní souhlasy a bylo nutno o ně znovu žádat. Církve se snažily ve zhoršující se situaci udržet co se dá.
Liberecký sbor zvolil v roce 1969 svým kazatelem Miloše Šolce a po 10 letech se konaly volby do staršovstva. Ve dnech 26.-28. října 1969 se podařilo uspořádat v hotelu “Česká beseda” sjezd baptistické mládeže. Účastníci pociťovali přítomnost Pána Ježíše Krista, zejména, když na výzvu k následování Pána kladně odpovědělo více než 40 chlapců a děvčat a bylo učiněno i několik rozhodnutí vstoupit do kazatelské služby. Bohužel, u některých libereckých mladých lidí, pak další léta, jejich tehdejší rozhodnutí zatlačila do pozadí.
V tomtéž roce se sboru podařilo za 20 800,- Kčs koupit do vlastnictví dům na Malém náměstí, v němž byla modlitebna. Nebyla to bezproblémová koupě. Dům byl prodán bez pozemku a vzhledem k tomu, že byl v demoličním pásmu, počítalo se s jeho brzkým zbouráním. Podařilo se také sehnat byt pro kazatele, o ten však sbor záhy opět přišel. Sejití baptistické mládeže z Čech a Moravy se konalo v Liberci ještě jednou, ve dnech 19.-21. března 1971. V doznívajícím uvolnění se ještě podařilo koupit pozemek pro modlitebnu v Jablonci a začít v roce 1970 se stavbou. Modlitebna se budovala až do roku 1976, za nesmírné obětavosti místních bratří a sester, i když už během stavby jablonecké úřady třikrát jednaly o tom, že po dokončení bude zabavena a použita k jiným účelům.
V roce 1971 odešel bratr Šolc do důchodu. Po něm se stal libereckým kazatelem Josef Daniel Průša, sloužící předtím v Pardubicích. V roce 1972 se začal ve sboru používat nově vydaný zpěvník “Bratrské písně” a částka odváděná ročně na člena do ústředí se zvedla na 61,- Kčs. Bratr Průša působil v libereckém sboru do roku 1975, ale do Liberce se nepřistěhoval. Byl ubytován u členů sboru a jeho rodina dále bydlela v modlitebně v Pardubicích. V sedmdesátých letech procházel liberecký sbor těžkou krizí. Nebratrské vztahy, hádky, rozbroje, oddělování se a uražená lidská ješitnost nepříznivě poznamenaly život sboru na řadu let.
V dobách tísně byla významným povzbuzením každá návštěva. Začátkem sedmdesátých let navštěvovali Liberec američtí misionáři z Německa, Rakouska a Švýcarska Davy Foester, Bill Bathman, manželé Boundsovi s dcerou Wendy, zpěvačka Betty Lou. Přes různé zákazy sloužili ve shromážděních svědectvím a zpěvem. V roce 1972 navštívil liberecký sbor tajemník Evropské baptistické federace Ronald Goulding a v roce 1976 president této federace Gerhard Claas.
V lednu 1977, po prohlášení Charty 77, stát ve vztahu k církvím dále přitvrdil. Mimořádný ohlas pak mezi členy libereckého sboru měla návštěva Billy Grahama v Polsku ve dnech 6.-16. října 1978. Řada libereckých při té příležitosti navštívila Wroclav a Varšavu, kde se zúčastnili evangelizačních shromáždění. V roce 1982 se pak splnilo přání mnoha československých křesťanů, když Billy Graham se svým týmem ve dnech 29. října - 4. listopadu navštívil Prahu, Brno a Bratislavu. Na setkání s ním se sjeli baptisté ze všech sborů. V srpnu 1984 postihla Bratrskou jednotu baptistů nečekaná ztráta. Pán života odvolal nejvýraznější osobnost jednoty, jejího tajemníka a presidenta Evropské baptistické federace Stanislava Švece. V lednu 1986 zemřel dlouholetý předseda Bratrské jednoty baptistů Václav Tomeš, který velmi často a obětavě navštěvoval liberecký sbor, když zde nebyl kazatel.
Od září 1978 do ledna 1992 byl kazatelem libereckého sboru Jiří Šperl, který do Liberce přišel po dlouhé době služby v Klenovci na Slovensku. V nové jablonecké modlitebně byl připraven i byt pro kazatele, takže rodina Šperlova bydlela tam.
Bratr Šperl měl styky se zahraničními přáteli a v době jeho působení se jablonecká modlitebna stala střediskem, do něhož byla tajně přivážena duchovní literatura a odtud se pak dostávala do jiných sborů. Velmi zvolna se nedobrá duchovní situace libereckého sboru začala zlepšovat. Aktivně začala pracovat nová generace mládeže a vznikly hudební skupiny, sloužící při shromážděních. Čtyřicáté výročí svého trvání si sbor připomínal v částečně zrekonstruované modlitebně. Byla položena nová střecha, provedeny některé vnitřní úpravy a nová omítka. Rok 1985 byl nejen rokem čtyřicátého výročí trvání sboru libereckého, ale také rokem, v němž si celá Bratrská jednota baptistů připomínala 100 let své práce v Československu. Slavnostních shromáždění v Praze se zúčastnila řada zahraničních hostů, v čele s presidnetem Světového svazu baptistů G. N. Vossem a generálním tajemníkem Evropské baptistické federace K. Wumpel- mannem. Liberec v tomto roce navštívili představitelé jugoslávských baptistů, předseda Josip Horak a tajemník David Ogrizovič.
V roce 1986 měl sbor 142 členů na území od Turnova po Varnsdorf. V té době konali službu Slova ve sboru kromě bratra kazatele Šperla laičtí kazatelé Václav Horák mladší, Emilián Tomín, Jaroslav Tomín, Karel Hýsek a Jan Bistranin, v Brništi pak Josef Matys a Karel Kuc.
Nástup M. Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985 a jeho “perestrojka” začaly měnit světové politické klima. Českoslovenští představitelé chtěli odehrát svou “perestrojku”, jak bylo jejich zvykem, jen na verbální rovině. Uvolňování poměrů u nás vázlo.
V červenci 1987 se uskutečnila na pozvání Bratrské jednoty baptistů návštěva Joni Eareckson-Tada v Praze, Brně a Bratislavě. Množství lidí, kteří se sjeli na setkání s ní, bylo uchváceno její bezprostředností, optimismem, odhodláním a vírou. V září 1987 vystoupil na řadě koncertů v Československu křesťanský zpěvák Adrian Snell. Jedno vystoupení bylo i v jablonecké modlitebně. V roce 1988 navázala kontakt s libereckým sborem organizace BEE International, nabízející ucelenou koncepci biblického vzdělávání. Několikrát Liberec navštívila pracovnice dětské misie Martha Heidingerová se svými spolupracovnicemi a Američan Sherwood Barnett. Když však v létě 1989 navštívil liberecký sbor zástupce předsedy svazu baptistů Oděsské oblasti Dimitrij Tkačuk, bylo pro nás jeho vyprávění o náboženské svobodě v SSSR téměř neuvěřitelné. Na podzim se vše změnilo.
V pátek 17. listopadu byla násilně potlačena demonstrace studentů v Praze a republika začala vřít. V Liberci byla již před tím ohlášena na úterý 21. listopadu ekologická demonstrace, ale pražské události její charakter změnily. Lidé se scházeli opatrně, ale demonstrace před radnicí se pak konaly každý den a stále mohutnější. Jak tyto dny prožíval sbor? V neděli 19. listopadu se odpoledne v Liberci konalo shromáždění, při němž sloužila hudební skupina. Ve čtvrtek 23. listopadu se na biblické hodině promítal film Ježíš Nazaretský, ale z náměstí do něj zasahoval hukot shromážděného lidstva.
Další události se pak rozběhly velmi rychle. Generální stávka, zrušení vedoucí úlohy komunistické strany, obnovení všech lidských práv, zrušení omezení církví, včetně církevních tajemníků, jmenování nové vlády s místopředsedou Josefem Hromádkou, synodním seniorem Českobratrské církve evangelické, volba nového presidenta. Před tím vším ovšem svatořečení Anežky české ve Vatikánu a mohutná slavnostní mše v chrámu sv. Víta, které předznamenaly ohromný nástup církve římsko-katolické. Znalost křesťanství ve společnosti byla minimální, ale vzrušená doba měla silný náboženský akcent. Zdálo se, že množství lidí je připraveno k přijetí zvěsti evangelia. Nestalo se. Biblicky věřící křesťané nebyli připraveni na aktivní přístup k nevěřícím lidem, nebyli schopni vydat jasné svědectví Ježíši Kristu, které by aktuálně lidi oslovilo. Kromě toho velmi nepříznivě působil nekritický triumfalismus římsko-katolické církve a jalová teatrálnost různých charismatických skupin.
V prosinci 1989 vypukla revoluce v Rumunsku. Tam ovšem došlo k bojům, zpravodajství uváděla desetitisíce mrtvých. Z různých míst byla organizována pomoc. I liberecký baptistický sbor se do pomoci velmi brzy zapojil. V závěru roku byly konány sbírky a 4. ledna 1990 jeli Miroslav Tomín a Jiří a Štěpán Šperlovi s Avií plně naloženou potravinami a šatstvem do baptistického sboru v Temešváru. Po zkušenostech, které získali, iniciovali novou sbírku, které se zúčastnili i další církve v Liberci a okolí. 18. ledna byl z Liberce vypraven s pomocí do Temešváru autobus. Tentokrát jeli ze sboru baptistů Jaroslav Tomín a Jiří Míčan, z Církve adventistů s.d. M. Salava a P. Bujok a novinářka Milada Medková. V libereckých novinách “Vpřed” pak z této cesty vyšel seriál reportáží. Avie Jiřího Šperla s pomocí rumunským lidem pak vyjela z Liberce ještě jednou.
Novou formou práce, kterou v této době zkoušela mládež, byla evangelizace na ulicích.
Ihned po změně poměrů, začal sbor jednat o koupi pozemku, na němž stojí jeho modlitebna, na Malém náměstí. Když se koupě pozemku za 1 350,- Kčs podařila, snažil se sbor o koupi sousedního domu v Růžové ulici č.9, kde měl pronajaté 1. poschodí. Poslední den, před koncem možnosti prodeje majetku státních organizací, byl dům koupen a smlouva zaregistrována státním notářstvím. Dům i s pozemky stál 157 084,- Kčs, velká část této sumy byla zaplacena z daru, který poskytli manželé Šperlovi Bratrské jednotě baptistů při jejím stém jubileu. Oba domy vyžadovaly generální opravu, jejich stav byl již kritický. Částečně byly prováděny některé opravy již po koupi, ale od března 1993 je pod vedením ing. Milana Volanského prováděna celková, náročná adaptace objektů. Téměř po třech desetiletích od první myšlenky, při ní byla vybudována vlastní křtitelnice. Projevuje se však nedostatek peněz i rukou. Dva roky (od března 1993 do března 1995) se konala nedělní shromáždění v zasedací místnosti Severočeských vodovodů a kanalizací v Papírové ulici.
V roce 1991 byl ve sboru volen nový kazatel. Ze tří kandidátů - Petra Hlaváčka, Daniele Kubalíka a Jana Bistranina byl zvolen posledně jmenovaný. Kazatelskou službu nastoupil 1. února 1992. První neděli v listopadu tohoto roku se v libereckém sboru konala poprvé ordinace. Změna politické situace nastolila znovu otázku odluky církve od státu. Tentokrát, po rozsáhlé diskusi, Bratrská jednota baptistů odluku provedla. Finanční situace libereckého sboru v souvislosti se stavebními úpravami a dalšími věcmi je taková, že kazatel vykonává i své právnické zaměstnání.
Na jaře 1992 došlo k rozdělení libereckého sboru na sbory tři. Kromě Liberce s kazatelskou stanicí Brniště, vznikl samostatný sbor v Jablonci nad Nisou a ve Cvikově. Cvikovští si zvolili za kazatele Karla Kuce, jabloneckému sboru sloužil liberecký kazatel až do srpna 1993, kdy zde nastoupil kazatel Vladislav Donát. Tradičními se stala shromáždění celého bývalého libereckého sboru při příležitosti Díkůvzdání v Brništi, vždy druhou neděli v říjnu. Ani liberecká a jablonecká mládež se nerozdělila, schází se společně a společně také vytvořili pěvecký sbor “Maják”.
Nejen liberecký sbor se rozdělil, ale v roce 1993 se rozdělilo i Československo a tím také Bratrská jednota baptistů na jednoty dvě - českou a slovenskou.
Události posledních let jsou v dobré paměti, proto jen heslovité zaznamenání některých z nich: Na podzim 1991 se uskutečnil zájezd do baptistického sboru ve Wroclavi, v létě 1992 společně se cvikovským a jabloneckým sborem zajištění ozdravného pobytu dětí z oblasti Černobylu v Kunraticích u Cvikova, navázání kontaktů s bratrským sborem v Heidenau a autobusový zájezd do tohoto sboru, organizování pomoci se sborem Jednoty bratrské pro válkou postižené lidi v bývalé Jugoslávii (do sboru ve Sremské Mitorvici jeli za sbor baptistů Václav Horák a Jaroslav Tomín), služba pěveckého sboru v Betlémské kapli a Salvátorském chrámu při sjezdu reemigrantů “Návrat do země otců” a následující zájezd do Zelova, navázání kontaktů s St. Thomas Baptist Church v Exeteru a třítýdenní zájezd mládežnického pěveckého sboru Maják do Anglie v roce 1994.
Začátkem roku 1995 má sbor 92 členů a do dalších let své existence vychází s přáním, aby se při něm stávala skutečností slova Písma:
“Bůh pak pokoje, učiniž vás způsobné ve všelikém skutku dobrém, k činění vůle své, působě ve vás to, což jest libé před obličejem jeho, skrze Ježíše Krista, jemuž sláva na věky věků. Amen.”
Žd 13,21
Psal se rok 1945, sněhu bylo mnoho a mrzlo, obloha byla zatažená šedými mraky. Z oken malých chýší jsme se dívali na cesty, do polí s nadějemi i obavami.
V noci ustupovalo německé vojsko a ještě nestačili úplně ustoupit, už tu byli rudoarmějci. Teď už všechno nasvědčovalo tomu, že brzy bude konec strašné války.
Ale ještě dříve, než došlo k těmto radostným dnům, za dlouhých večerů dělali jsme si plány, že až skončí válka, budeme se stěhovat do Čech. A teď se tato myšlenka bude realizovat.
A přišlo jaro a téměř o ničem se tak mnoho nehovořilo, jako o stěhování do Čech. Češi si dělali nejrůznější plány, jak budou začínat a co budou dělat v Čechách. Ne všem se všechno splnilo. V průběhu roku 1945 se Zelov i jeho přilehlé vesnice začaly vylidňovat. Reformovaný kostel z minulého století, baptistická modlitebna i modlitebna svobodné církve reformované, památníky zelovské historie, osiřely. Těch Čechů, kteří tady ještě zůstali, bylo velice málo.
Konečně jsme byli v Čechách! Chtěli jsme se tu usídlit v co možná největších skupinách, abychom se neztratili. Byli jsme na sebe zvyklí a nedovedli jsme si dost dobře představit život v jiných podmínkách, po novu a snad osaměle. Mnohým se podařilo, že se usídlili v pohraničí, ve městech a vesnicích tak, aby byli alespoň částečně pospolu. Vznikly z těchto přistěhovalců tři sbory: v Liberci, Teplé a Šumperku. Ale naši lidé nešli jen do těchto míst, šli na různá místa a tam se zapojili do práce ve sborech, někde více, někde méně. Nestěhovali se jen Češi z Polska, ale i z Volyně, Jugoslávie, Rumunska a ti tvořili nebo vytvořili jednotu ve sborech, které zakládali.
Liberecký sbor Bratrské jednoty baptistů si připomíná 50 let svého trvání. Někteří z těch, kteří stáli u kolébky tohoto sboru již jsou u Pána a především jim se patří věnovat při tomto půlstoletém výročí milou vzpomínku. 50 let je dost dlouhá doba, jsou to dvě generace a vzpomínka na počátky práce především patří jim. Při této příležitosti je na místě si vzpomenout na slova epištoly k Židům 13,7-8:
“Vzpomínejte na vůdce své, kteříž vám mluvili slovo Boží, jejichžto obcování jaký byl cíl spatřujíce, následujtež jejich víry. Ježíš Kristus včera i dnes, tentýž jest, i na věky.” Ti, na něž vzpomínáme, položili základní kámen duchovní práce v tomto sboru. Z tohoto sboru vznikly další dva sbory, v Jablonci nad Nisou a ve Cvikově. Je málo sborů u nás, aby se mohly pochlubit, že z mateřského sboru vznikly další sbory, kéž je to k Boží chvále!
Členové bývalého zelovského sboru poznamenali prací duchovní už existující sbory v Čechách a na Moravě. Zelovský sbor baptistů je nejstarším a tedy prvním sborem v dějinách baptistické práce mezi Čechy. Ze zelovského sboru ať přímo, či přes rodiče vyšla řada kazatelů, například Josef Pospíšil, JUDr. Josef Hovorka, Jan Jersák, Karel Jersák, Vilém Jersák, Miroslav Jersák, Karel Kuc, Teofil Malý Josef T. Tuček, Jan Veselovský, Vilém Volanský, Emil Volanský, Vlastimil Pospíšil a i další. Neuvádím ty kazatele, kteří v Zelově sloužili, to by patřilo do jiné kapitoly.
V libereckém sboru BJB sloužili tito kazatelé: J.T. Tuček zde působil dvakrát, Karel Buba starší, Vilém Volanský, Miloš Šolc starší, Daniel Průša, Jiří Šperl a současný kazatel Jan Bistranin. Za 50 let se vystřídalo 7 kazatelů, lépe řečeno 8 kazatelů, když bereme do úvahy, že bratr Tuček byl zde dvakrát. Do další padesátky sbor vstupuje s nadějí, že se zde bude Pán Bůh oslavovat jako dosavad. Sbor má vlastní shromažďovací prostory, má pěvecký sbor, sdružení mládeže, nedělní školu.
Svým vlivem působí k dobrým ekumenickým vztahům. Sbor se snaží slovem i skutkem sloužit svému okolí. Nejednomu člověku již bylo poslouženo na cestě víry. 50 let uplynulého života sboru je dnes dobrým zastavením i zhodnocením práce.
Ovšem to pravé zhodnocení není v moci člověka, ale je v rukou Toho, jehož je tato práce. Pánu Bohu patří čest i chvála a naše vzpomínka těm, kteří tu pracovali.